Den sedmnáctý a Bryce Canyon

Tak, dneska jsem pánem foťáku já a Kuba kočíruje náš wagen (říká naší káře hanlivě Pussywagon a pokaždé když nás předjede nebo míjí Mustang tak říká, Vidíš taky jsme mohli takovým jet…) tak se těšte na nášup fotek. Po značně namáhavém ránu, kdy mě, jak už jsem psal, bolel snad celý člověk, jsme se vybelhali ven, uklidili náš vůz a vyrazili do Page pro něco na snídani a sehnat pro mě nějakou deku. No bez zastírání, samozřejmě jako na potvoru žádný Walmart ve městě nebyl a místní obchoďák byla spíš sámoška. Tak jsme si aspoň koupili tu snídani, každý z nás 4 kousky cheesecaku, protože jsme se samozřejmě nemohli dohodnout, jaké balení si koupíme napůl. Jakub preferoval spíš ovocné a já s čokoládou. Takže si každý koupil svůj balíček. Já k tomu ještě přibral 2 čerstvě obalené a osmažené kuřecí nožičky a ledové kafíčko. Snědl jsem to v pořadí nejprve cheescake a potom jako zákusek to kuře. Kubovi se už jen z té kombinace dělalo zle a natož z toho pořadí… poor boy :) Jako zpestření jsme tam shlédli scénku s teenagerem, kterého tam chytli při shopliftingu (krádež) a zavolali na něj fízla který hned přijel, na zadním sedadle pěkně vlčák…

Vůbec tady ta policie funguje. Prostě policista tu má RESPEKT a nikdo si nedovolí ani prd v jeho přítomnosti. Ne jako u nás kde na policajta každej ječí jakej je to kokot nebo ať jde do prdele… Takovým lidem bych doporučil to zkusit tady jednou… V tu ránu by byli venku z auta, obličejem na zem, ruce za záda a strávili by pěkně noc v chládku. A mohli by si stěžovat klidně až ve Washingtonu a stejně by se jim každý judge vysmál. Ale prostě funguje to tu, všude je čisto, za vyhazování odpadků z auta (littering je za 200 – 500 babek pokuty) a tím myslím fakt všude, žádné odpadky kolem silnic, žádné poházené igelitové tašky, nic. A všude tu mají krásné asfaltky, fakt i v místech kde projede jedno auto za půl hodiny tak je super silnice. Nalajnovaná… To jen u nás to nejde. Holt tady nestojí kilometr silnice milion. A policajti jsou super, dá se s nima normálně pokecat, když člověk potřebuje poradit tak vědí a ochotně pomůžou a žádné otrávené ksichty.

Takže back on road, vyjeli jsme na cestu, podél místní přehradní nádrže. Je neuvěřitelný, že v té vyprahlé pustině obklopené skalami je voda. Dokonce místní yacht resort na jezeře. No a po pár mílích nás čekala naše ultimate dirt road challange. To sice není Route 66 ale je to plných 46! mil po polní cestě v kaňonech. Jmenuje se Cottonwood Canyon Route a našel jsem ji na nějakém webu. U vjezdu byla obligátní cedule, že za mokra je cesta nesjízdná, ale protože je už týden v kuse slunko, tak jsme vyrazili. Zásobu vody jsme měli a to, že mě cedule varovala, že máme někomu říct kam jedeme, jsem radši řidičovi zatajil, hehe.

Cesta to byla naprosto úžasná, jeli jsme nějakých 75 kilometrů po nezpevněné cestě, nejprve pouští a pak jsme najeli do dokonalého kaňonu, skály byly krásně zbarvené a rozeklané a cesta se vlnila po jejich úbočí. Chvílemi byla úplně zavátá piskem, chvílemi posetá šedivou hmotou která tu zbyla po výbuchu sopky před milionem let, chvílemi drsně kamenitá a hrbolatá a za celou cestu jsme potkali jen asi 5 aut. Kolem cesty se vinul polovyschlý potok a kolem se pásly krávy. Prostě parádní výlet.

Jenom nevím co nám na naši Fordku řeknou v té půjčovně. Jsme totiž výborná partie. Za 2000 USD jsme obdrželi nové auto co mělo najeto 5000 mil a vracet budeme trosku. O geometrii kol si může náš mastodont nechat jen zdát, pérování a tlumiče jsme ztratili už dávno, kontrolku žádající urgentní výměnu oleje už při každém nastartování profícky ležérně odmačkáváme , na autě je snad půl tuny bahna, hlavně pod blatníky a ve dveřích a to už z toho nikdo nedostane, čelní maska a chladič připomínají pojízdný hřbitov hmyzu všech velikostí, střecha je posraná od ptactva a jako poslední přídavek je tlustá vrstva prachu který je snad všude v interiéru. V Cottonwood Canyonu bylo totiž hrozně prašno… A tím myslím hrozně. Vítr zvedal mračna písku ve formě malých sand storms, které chvílemi úplně zahalili cestu. Musíme pak rychle zablokovat kartu aby nám nepřišla účtenka na to všechno:)

Fordka každopádně tuhle etapou zvládla a vysloužila si naše uznání. Dokonce jsme na závěr projeli i brodem. Sjížděli jsme ke korytu řeky a já řikám, Hele Jakube, to vypadá že si užijeme i brod. Kuba se tak zašklebil že to snad ne, projeli jsme zatáčku… a byl tam. Nefalšovaný brod na délku snad 5 metrů. Hrdinně jsme ho projeli a pak hurá za naším cílem což byl Bryce Canyon.

Zaplatili jsme si pěkně vstupné sedmidenní protože kratší jaksi nemají a jako správní Amíci se vozili od jedné vyhlídky ke druhé. Tady je totiž všechno obrovské. Včetně parků. Rozhled z náhorní plošiny o výšce 2600 metrů dolů na rozeklaná skaliska a písečné útvary byl úžasný. Všude fičel vítr a nesl s sebou mračna písku a prachu. Dostal sem úžasný nápad že bychom mohli zkusit nějaký ten track mezi skalami. Tak jsme vyrazili ze Sunset pointu Jakub zkontroloval mapu a říká že to má 2 kilometry ta loop cesta. A já jak sem byl zblblej tak říkám že teda můžeme jít jen do půlky a pak se vrátit. Načež se na mě Kuba tak podíval a říká tak fajn, to jsou taky 2 km to jsi to vymyslel teda báječně. Načež jsme se tam začali maniakálně chechtat.

Vydali jsme se tedy mezi skaliska, pěkně po pěšině dolů. Výškové převýšení bylo asi 400 metrů. Zatímco dolů to šlo krásně, nahoru vůbec. Naše nohy ještě zničené ze včerejšího ježdění protestovaly ale nakonec jsme se vyštrachali zpět nahoru. Pak jsme se ještě projeli po parku, včetně zóny kde vane tak silný vítr a žene písek že všechny stromy tam byly mrtvé a uschlé, ohoblované pískem. No a pak už následovala cesta zpět do Page, píšu v autě, venku už zapadlo slunce a stmívá se, tak snad dnes konečně zvládneme ten steak už mám veliký hlad!

2010-05-22 Route 66 Day 17

Vaše denně čerstvé Mléko