Den dvacátý třetí - Los Angeles

Ráno jsme vstali opět jak jinak než pozdě a na cestu se vypravili stěží v poledne. Ale co, večer byl náročný. Zbývalo nám posledních pár desítek mil které jsme si projeli napůl po původní cestě a napůl po dálnici přes Cajun Pass, kde se 4 proudá dálnice klikatí obří dálniční serpentinou a sjíždí dolů do údolí.

Po asi hodince a půl jízdy a obřím vepřovém snídaňoobědu jsme dorazili do San Bernardina což už je předměstí L.A. Vůbec tady jsou ty města přilepená na sebe a tvoří jeden velký konglomerát který má na délku neuvěřitelných 100 mil.

Pomalu jsme projížděli Bernardinem a potkávali první semafory, takových ještě potkáme. Okolí bylo v celku nuzné, taková šedivá předměstská realita. Míli za mílí jsme se ale prokousávali k L.A., všude kolem silnice byly řady obchůdků, restaurací a jako už klasicky, dílen automechaniků. Za tu cestu městem jsem jich napočítal snad stovku, jen podél naší silnice.

Nebe bylo dost zamračené a oblačné, venku bylo chabých 20 stupňů a hory nad LA se ztrácely v oblacích. Nad Pacifikem ale už bylo profouknuté a tam jsme směřovali. Sice jsme oceán neviděli ale věděli jsme že tam někde musí být.

Okolí se měnilo k lepšímu, doprava nám houstla, semafory přibývaly. Na Route 66 v L.A. je přes 130! semaforů.... A pak už jsme se dostali do samého centra, Sunset Bulvár, Holywood Hill, Santa Monica Bulvár a Beverly Hills. Steva s Brendou jsme nikde neviděli, zato bylo všude asi milion aut. Tou dobou jsme tím městem projížděli už 4 hodiny a 30 minut a cíl byl stále v nedohlednu. Zato naše průměrná rychlost klesla asi na míli za 15 minut.

Představte si ranní špičku na Karlově náměstí, kde jsou dvoje semafory asi 200 metrů od sebe. Stojíte na jedněch na červenou a pak hned na druhých... No a teď si to vynásobte tak 50x a budete mít zhruba představu jak vypadalo našich posledních 16 mil. Nekecám, co 200 metrů to semafor a bohužel většinou stopka.

Nakonec jsme ale o půl osmé DORAZILI k Pacifiku, zaparkovali auto a vyběhli na pláž, vmísit se do davu opalujících se lidí.... Následovala scénka z Malérů pana účetního, jak jedou na hory lyžovat a jejich skopčácký průvodce je tam sešikanuje hned po vystoupení. Na pláži nikdo nebyl, fučelo to tam, byla kosa a voda byla sakra studená... no aspoň nohy jsme si smočili:)

Zapoměl jsem teda na pár šílenců kteří tam jezdili na bruslích, hráli volejbal a na dva týpky kteří tam nacvičovali něco jako plazení se po pláži. Zřejmě soutěžili kdo bude mít na konci více písku v trenkách:) V klidu jsme prozkoumali Santa Monica Peer a pak se vydali se ubytovat, na koupání to sice nebude ale asi zítra vyrazíme do Universal Studios.

2010-05-28 Route 66 Day 23

Mléko