Jakub a Martin na Route 66: Den 9.+10.

Dlouhé trasy, spousta zajímavých věcí viděných, spoustu lidí potkaných, spousta zážitků, které je až těžké všechny popsat. Chtěli jsme vstát brzy, protože čtvrteční trasa měla skoro 500 km .. jako většina našich předsevzetí i toto opět nevyšlo a vyrazili jsme až po půl desáté + jsme se pak dobrou hodinku proplétali ven ze St. Louis. Při pohledu na GPSku mě občas zamrazí, když počítá předpokládanou délku cesty 6 hodin, ale je fakt, že jsme na cestě za den i s přestávkami tak 10 hodin určitě. Každopádně po celé cestě je spousta drobných zastávek u zrekonstruovaných čerpacích stanic z 30. let, různý pomníků a pamětihodností nebo obřích soch, které používají podniky na zviditelnění nebo jsou na různých místech jako připomínka někoho\něčeho. Celé okolí města Stanton žije tím, že v okolí „působil“ Jesse James. Prohlídku jeskyní, které mu sloužily jako úkryt, jsme z časových důvodů vynechali. Zajeli jsme se podívat jen do voskového muzea JJ a přilehlého muzea starých hraček – oboje bylo bohužel zavřeno. Na chvíli jsme se zdrželi ve městě Cuba. Tam zřejmě neměli moc co turistům nabídnout a tak si vytvořili své vlastní lákadlo – na 12 domech (zatím) jsou vyobrazeny různé významné události, které se v historii udály. Také jsme si zde zašli kolem poledne na obědo-snídani. Chtěl jsem si dát něco lehčího, jakože si dám pak až pořádnou večeři, ale při pohledu do jídelního lístku se vše opět totálně zvrhlo. Martin si objednal uzená vepřová žebírka, měl to na talíři jako velký xylofon, já jsem si dal vzorkový talíř s žebírky, vepřovým a roštěnou … každé části bylo tolik, že by vydala skoro za samostatnou porci. No samozřejmě jsem to nesnědl a pak jsem se ani nemohl vyvalit ze dveří. V podvečer jsme čistě náhodou zastavili u nějaké zrekonstruované čerpačky, dokonce jsme ji nejprve přejeli a pak jsme se teda vrátili. Už z dálky nás vítal stařík, který repliku postavil. Pověděl nám vše o historii stanice, něco o sobě, ale dal nám i spoustu rad, kam všude se na Route podívat. Byl tak ukecaný, že už jsme se radši pakovali, protože bychom tam mohli zůstat až do tmy. Nejlepší bylo, když už jsme odjížděli, tak nás ještě zastavil, znova vytáhl z auta, někde z baráčku vytáhl českou vlajku a vyfotil nás s ní . Přesně takováto setkání jsou neodmyslitelnou součástí cesty po R66. Večer už jsme se pak jen ubytovali v moc příjemném motelu a zajeli si na večeři (už měli bohužel všude zavřeno, tak musel proběhnout Burger King).
Dnes ráno jsem se opět probudili do deštivého dne, přes noc byla bouřka taková, že se při hromech otřásal celý barák. Při naší cestě nám bohužel prší už třetí den v kuse. Mě to teda na dobré náladě nijak neubírá, Martin remcá pořád. Hned od hotelu jsme vyrazili do velmi zvláštního parku – Red Oak je vesnička, kterou si celou postavil místní umělec (prý do toho vrazil milion dolarů) a je plná jeho vlastích soch a výtvorů, tématických baráčků, starých aut a podobně. Vypadalo to tam úžasně. Škoda jen, že lilo jako z konve a jen jsme to tam projeli v autě a vše i z auta museli fotit. Následovala rychlá zastávka u slavného drive-inn kina v Carthage, opět v dešti. Na dnešní cestě bylo opět mnoho krátkých úseků po původní Route 66. Uzká silnice, často již nevyužívaná a zarostlá trávou, dnes okořeněná neustávajícím deště, takže jsme si občas připadali jako při průjezdu deštným pralesem. Zarostlá silnice, stromy z obou stran a do toho z obou stran valící se voda a hlína. Nejlepší bylo, když jsme projeli jeden takový asi mílový úsek a na konci byla cesta uzavřena, prostě bridge out. Takže jsme si pěkně dali zpátečku a jeli zpátky . Jiný úsek byl zase bez asfaltu. Prostě jen rašelina. V příručce R66 stojí, že by se mu měli cestovatelé vyhnout za vlhka, takže vzhledem k tomu, že počasí snad už ani horší být nemohlo, samozřejmě jsme tudy jeli. Nahodili jsme v našem Fordu 4x4 a cesta ubíhala jak po másle. Akorát teda auto změnilo barvu ze stříbrné na hnědo-červenou.
Dnešní pozdní snídaně proběhla opět po americku – hamburgery. Další ze navštívených zajímavostí byla modrá velryba ve městě Catoosa, obří „zlatá“ socha těžaře v Tulse nebo stará sýpka v Arcadii. Noc trávíme v Oklahoma city a před námi Texas a jejich motorové pily!
Btw nedílnou součástí naší cesty jsou takové ty malé zážitky a události, které perfektně dotvářejí atmosféru a náladu na naší cestě. Třeba včera jsme na dálnici viděli chlápka s velkým křížem na zádech, jak si v odstavném pruhu na dálnici kde každý včetně trucků valil 70 mil za hodinu někam štráduje. Z toho jsme byli tak vyšikovaní, že jsme to na nejbližším exitu z dálnice otočili, abychom si ho pořádně vyfotili a pak samozřejmě ještě jednou, když jsme to otočili opět do našeho směru. Prostě chlápek si šel svou vlastní křížovou cestu – Amerika :). Dneska jsme zase projeli nad přejetým skunkem (místní silnice jsou doslova malá jatka, není kilometr, kde by nebylo něco rozjeté) a jen ten přejezd nad zdechlinou zasmradil auto tak, že jsme pak jeli tři kilometry s otevřenýma oknama ….
Dodatek by Mleko:
Hrozně tu chčije, už asi třetí den a jestli bude:) i zítra tak slibuju že si to někdo škaredě odskáče, hádejte kdo… :) Fakt mě to sere Ten skunk fakt děsně smrděl… A v noci spím a žádný bouřky neslyším takže nevím co tu ten pán píše:) Když mě na lan party neprobudí 10 chlapů co tam huláká a paří Call of Duty tak mě nemůže nějaký thunderstorm rozházet. Jinak jsem tak utahanej že každý den lehnu a usnu i s televizí a světlem zapnutým.
Jo a pohledy jsme zase neposlali, haha, máme je koupene už z NYC, známky ze St. Louis a zase nic prostě.