Den dvacátý šestý a výlet do San Diega

Řekli jsme si, že když už tu jsme tak se nebudeme válet na prdeli a ještě někam vyrazíme, buď do San Franciska nebo San Diega. Protože SF bylo skoro 5 hodin autem a SD jen 2 hodinky, jeli jsme na jih do San Diega. Mají tam několik různých atrakcí, Zoo, Safari, Mořský park, letadlovou loď... No čas jsme měli jen na jednu a volba padla ma mořský park.

V nedělní totální polední špičce jsme dojeli do Diega, už příjezd do parku byl nezapomenutelný, Universal Studios proti tomu byla hadra. Příjezdová cesta měla 4 proudy dálnice z jednoho a 2 pruhy z druhého směru, které se dále dělily asi na 15 vstupních bran. Všude milion lidí, místo na parkování skoro žádné ale mají tu organizaci celkem zmáknutou. Došli jsme do parku, zaplatili si vstupné opět 70 doláčů a hurá dovnitř.

Hned zkraje jsme se lehce ztratili protože je to obrovské, ale blind luck nás zavedl k bazénu delfínu. Tam si tak plave asi 6 delfínů, děti se k nim naklánějí do vody a hladí si je a delfíni nemají nic lepšího na práci než občas ploutví pořádně schválně osprchovat pokojné fotografy. Takže... můj foťák už má v sobě nejenom písek z Arizony a Nového Mexika, ale taky má teď na sobě mapy od soli. Vidím to na návštěvu servisu ve Škoda foto ale aspoň vypadá jako používaná výbava a ne jako ozdoba.

Dál jsme viděli všechno možné, mají tam tematická akvária, třeba murény, pak sladkovodní akvárko kde jsou třeba i električtí úhoři a piraňe (bohužel žádné krmení malými holčičkami se nekonalo....), pavilón tučnáků kterých tam mají v mrazáku (obrovská prostora s prosklenou chodbou uprostřed, uvnitř budovy, kde mají svých -5 a kde je skoro úplná tma) asi stovku, pavilón běluh a ledních medvědů, plameňáky, mořské hvězdice, vydry, lvouny a lachtrany, prostě všechno.

Největšími hvězdami jsou ale cvičené kosatky a cvičení lvouni. A z nich hvězdou největší je kosatka Shamu. Na ní jsme se byli podívat hned dvakrát, na její představení. To byla úplná bomba, když tam tyhle kosatky v bazénu plavali, tulily se k ošetřovatelkám a předváděli své monstrskoky, piruety, salta, mávání ploutví divákům prostě parádní. Mám to i nahrané ale musí se to sestříhat.

Hned poté jsme zašli na představení lvounů, to jsem taky nahrával a to byla taky bomba:) Pak jsme si dali jídlo, to už bylo 6 večer a v parku jsme byli 5 hodin a viděli sotva polovinu, zašli na večerní představení Shamu za doprovodu rockové hudby a jali se procházet zbytek parku.

konečně jsme se dostali i na atrakce kde byla předtím beznadějná hodinová fronta, například jízda na kulatém točícím se člunu peřejemi a jeskyní - výsledkem byla mokrá prdel a vlhké tričko a následovala jízda na nočním rollercoasteru který zakončuje jízdu šipkou do vody. Tam už jsme byli úplně durch, Kuba mi nadával že se mnou už příště do první řady nepůjde:)

Pak ještě ohňostroj kolem desáté večer a pak jízda domů na hotel. Parádní den!

2010-05-31 San Diego Day 26

Mléko

Den 25 - Hollywood a nákupní šílenství

Sobotu jsem se rozhodli věnovat procházce po Holywoodu, takže jsem si přispali a na pohodu vyrazili do města. Zaparkovali jsme poblíž Hollywood Bulváru a prošli se po chodníku slávy jde mají hvězdy své hvězdy na zemi. Dál jsme zajeli do residenčních čtvrtí Hollywoodu, mají to tam moc hezké, bydlení v těch kopečkách je luxusní a podívali jsme se z blízka na nápis Hollywood. No zblízka, asi z kilometru, blíž se k němu legálně nesmí...

Poté jsme odjeli do Outletu na kraji města a koupili si kufr na všechny ty věci a díky slevám a akcím z blížícího se Memorial Day si ještě něco nakoupili. Ponožek mám teď dost do konce života, triček taky... Třeba tričko od Hilfigera mám za 8 babek. Nejlepší kauf byl ale u Levise. Za 108 dolarů, což při našem nákupu bylo 1900 korun, máme dvoje džíny, dvoje šortky a dvě trička... Dobrý ne?:)

Večer jsme pak zajeli k oceánu a dali si tam pivko a večeři a jinak to byl úplně odpočinkový den.

2010-05-30 Los Angeles Day 25

Mléko

Den 24. a Universal Studios Hollywood

Na dnešní den jsme se pořádně vyspali a kolem půl dvanácté, po nebytném plánování, se vrhli do víru velkoměsta. Naším cílem není nic menšího než zábavní park Universal Studios v Hollywoodu. Myslel jsem si, že v pátek kolem poledne nebude takový provoz, jak hluboce jsem se mýlil....

Vyjeli jsme a už prvních pár stovek metrů mi naznačilo že provoz opravdu je a to hustý. Najeli jsme na dálnici, GPS se ještě zeptala jestli se chceme vyhnout pruhům HOV, což jsou speciální pruhy pro vozidla s více než jedním pasažérem... a už mě navigovala do spleti dálničních křižovatek. Kdo nezažil jízdu po dálnici v L.A., nejel ještě po dálnici:) Nikde jinde totiž asi nezažijete 9ti proudovou dálnici, kde 6 pravých pruhů je obyčejných, dva vlevo jsou HOV pruhy a úplně krajní vlevo je pro autobusy. Pruhy HOV jsou vyznačené... ehm... symbolem kosočtverce.. takže to byl must drive experience:)

Ze začátku jsem měl trochu nahnáno a samozřejmě hned první sjezd jsem minul, protože jsem nepochopil že GPS na rozdíl ode mě přesně ví kde jsou HOV pruhy a jak se v nich má jezdit. Jakmile jsem se ale plně podřídil, už žádný sjezd nebyl problém. Trik je totiž v tom, že ty přednostní pruhy HOV, které jsou skoro prázdné protože tady jezdí v autě zásadně skoro každý sám, mají VLASTNÍ sjezdy a nájezdy....!!! Prostě jedete si a najednou sjezd DOLEVA! který vás vyhoupne asi o 20 metrů výš a nádherným hopem sjedete na dálnici kolmou k původní. Prostě paráda. A zapomněl jsem říct že skoro každý sjezd z dálnice na dálnici jinou se ještě v půlce, nejlépe v zatáčce rozdvojí nebo i roztrojí na tři různé jiné dálnice. Bez GPSky bychom asi tady byly dost v prdeli, její instrukce držte se vpravo, a potom držte se v prostředním pruhu byly celkem užitečné.

No, přes nekonečné moře aut jsme se dostali do cíle naší cesty. Zaplatili jsme parkování a už hurá do Universalu. Ještě před parkem jsme vytuhli v Universal City Walk což je takový bulvár se spoustou obchůdků a náměstíček, laďený do filmova a tam jsem si dal ke snídani boží cheesecake s jahodama a double chocolate muffin ve Starbucsu. A potom jsme objevili obchod, kde mít navíc tak 15k babek, tak si vybavím celý byt. Naprosto totálně boží nerd fan obchod s figurkama a doplňkama ve stylu Star Wars a Terminátora. Jako 30 cm figurky byly úplně boží, třeba mistr Yoda jak probodává světelným mečem Troopera která stála asi 500 babek:) Nebo Imperial Tie Fighter pilot s blasterem... no čuměli jsme na to dobře hodinu celkem.

Pak jsme si koupili vstupné do parku které činilo drsných 69 bucs per adult, no ale co už, it better be good. A vstoupili jsme do úžasné říše filmů a pohádek, asi nikdy jsem nic takového neviděl. Uvnitř byly celé ulice ve stylu filmových kulis, všude prodávali nějaké bebechy nebo jídlo a mezi tím vším byly atrakce.

Jako první jsme šli na Jurský Park což je jízda na voru, taková ta vodní horská dráha kde vás to na konci spláchne. Přes varování o mokru jsem to celé nahrál, bylo to fakt parádní, hlavně ten konec:) Následovala Revange of the Mummy, což je rollercoaster ve tmě, takže nevíte kam vás to hodí a do toho se rozsvěcí kolem vás různé mumie a zrůdy. Nebylo to špatné ale docela krátké...

Potom jsme zavítali do House of Horror, to byla taková fajn oddechovka, já byl v klidu ale na Kubu chudáka vybafnul nějaký zpropadený upír, haha. Já si pak na konci užil chlápka s motorovou pilou, haha, konečně!!!

Jako další atrakce byl Krustyland s jízdou Barta Simpsona a to byla dost možná jedna z nej atrakcí. Nebyla to přímo horská dráha ale simulátor dráhy, kdy nás to v kabince vysunulo do výšky a na polokouli nad naší hlavou se promítala jízda dráhou, pád z ní, průjezd domem hrůzy, pád do řeky, šílená kosatka, šílený magor co po nás střílel z kulometu, šílený magor co se nás snažil rozřezat pilou, průlet Springfieldem, snězení obří Maggie, vyplivnutí a odtažení a nakonec nájezd na gauč Simpsonů... Do toho se ta kabinka klepala a třásla a zrychlovala nahoru a dolu... no prostě PARÁDA.

Pak byl na řadě Waterworld kde se hrála scénka s živými herci ze stejnojmenného filmu, mimochodem velmi vtipně a dobře provedené a pak už nás čekala jen poslední atrakce a to byl Terminátor 2:3D. Vůbec jsme netušili co to bude, při vstupu a čekání nás vítaly reklamní filmy Cyberdane ala videjka ze hry Crusader No Remorse, například reklama na nukleární Taser, hehe. Uvedli nás dovnitř kde nás uvítala paní která se představila jako zaměstnanec Cyberdane s tím že jdeme na presentaci nových zbraňových systémů, docela dobře udělané, pustila nás dovnitř, usadili jsme se a začalo to. Nejdříve vyjeli po stranách roboti, předchůdci terminátorů, pak tam začali střílet do terčů a pak to najednou narušila Sarah a John Connor kteří se tam spustili na jeviště s cílem to celé vyhodit do luftu. Do toho se najednou z obrazovky přelil ven tekutý kov a na pódiu se objevil T1000, který probodnul uvaděčku svojí špičatou rukou a šel natvrdo po Johnovi. Velkej výbuch, provalila se zeď a do sálu vjel Terminátor alá Arnold na Harleyovi, vytáhnul brokovnici a střelil T1000 zblízka do hlavy, John si nasednul, Sarrah utekla, ještě jedna rána brokovnicí do ksichtu a vyjeli na motorce k plátnu a pak odjeli do plátna. Promítání se přepnulo do 3D, Schwarzeneggera na motorce pronásledovali lítající roboti, všude výbuchy, droidi lítali celým kinem jen si na ně šáhnout, úplně jsme to hltali a ani nedutali. Kluk vedle mě z toho byl úplně v prdeli, furt se klepal, zakrejval si oči no konec.. taky nápad brát tam dítě...:) Úplně na konci byla velká přestřelka kde se Arnold a John dostali do Skynetu, objevil se tam T1000000 což byl obří krab z tekutého kovu který do CELÉHO kina šlehal svými chapadly, útěk Johna a výbuch Skynetu... WOW, bylo to fakt hustý:) Pro mě asi nej. A když jsme odešli ven tak tam v dalším nerd shopu měli model terminátora T800 v životní velikosti za pouhých 5950 babek... tam bych utratil tu druhou polovinu 15k, haha:)

Nakonec jsme si ještě prolezli pár obchůdku a koupili si lístek do kina na Iron Mena 2. Lístek si schovám protože kdo může říct že byl v Universal Studios Hollywood v kině:)) Cesta na motel pak byla opět zážitkem, nekonečné šňůry aut i v 10 večer a jako bonbónek pak bylo noční panoráma mrakodrapů L.A. osvětlené žlutým měsícem v úplňku přímo nad nimi...

2010-05-28 Los Angeles Day 24

Mléko

Den dvacátý třetí - Los Angeles

Ráno jsme vstali opět jak jinak než pozdě a na cestu se vypravili stěží v poledne. Ale co, večer byl náročný. Zbývalo nám posledních pár desítek mil které jsme si projeli napůl po původní cestě a napůl po dálnici přes Cajun Pass, kde se 4 proudá dálnice klikatí obří dálniční serpentinou a sjíždí dolů do údolí.

Po asi hodince a půl jízdy a obřím vepřovém snídaňoobědu jsme dorazili do San Bernardina což už je předměstí L.A. Vůbec tady jsou ty města přilepená na sebe a tvoří jeden velký konglomerát který má na délku neuvěřitelných 100 mil.

Pomalu jsme projížděli Bernardinem a potkávali první semafory, takových ještě potkáme. Okolí bylo v celku nuzné, taková šedivá předměstská realita. Míli za mílí jsme se ale prokousávali k L.A., všude kolem silnice byly řady obchůdků, restaurací a jako už klasicky, dílen automechaniků. Za tu cestu městem jsem jich napočítal snad stovku, jen podél naší silnice.

Nebe bylo dost zamračené a oblačné, venku bylo chabých 20 stupňů a hory nad LA se ztrácely v oblacích. Nad Pacifikem ale už bylo profouknuté a tam jsme směřovali. Sice jsme oceán neviděli ale věděli jsme že tam někde musí být.

Okolí se měnilo k lepšímu, doprava nám houstla, semafory přibývaly. Na Route 66 v L.A. je přes 130! semaforů.... A pak už jsme se dostali do samého centra, Sunset Bulvár, Holywood Hill, Santa Monica Bulvár a Beverly Hills. Steva s Brendou jsme nikde neviděli, zato bylo všude asi milion aut. Tou dobou jsme tím městem projížděli už 4 hodiny a 30 minut a cíl byl stále v nedohlednu. Zato naše průměrná rychlost klesla asi na míli za 15 minut.

Představte si ranní špičku na Karlově náměstí, kde jsou dvoje semafory asi 200 metrů od sebe. Stojíte na jedněch na červenou a pak hned na druhých... No a teď si to vynásobte tak 50x a budete mít zhruba představu jak vypadalo našich posledních 16 mil. Nekecám, co 200 metrů to semafor a bohužel většinou stopka.

Nakonec jsme ale o půl osmé DORAZILI k Pacifiku, zaparkovali auto a vyběhli na pláž, vmísit se do davu opalujících se lidí.... Následovala scénka z Malérů pana účetního, jak jedou na hory lyžovat a jejich skopčácký průvodce je tam sešikanuje hned po vystoupení. Na pláži nikdo nebyl, fučelo to tam, byla kosa a voda byla sakra studená... no aspoň nohy jsme si smočili:)

Zapoměl jsem teda na pár šílenců kteří tam jezdili na bruslích, hráli volejbal a na dva týpky kteří tam nacvičovali něco jako plazení se po pláži. Zřejmě soutěžili kdo bude mít na konci více písku v trenkách:) V klidu jsme prozkoumali Santa Monica Peer a pak se vydali se ubytovat, na koupání to sice nebude ale asi zítra vyrazíme do Universal Studios.

2010-05-28 Route 66 Day 23

Mléko

Den dvacátý druhý a návštěva Joshua Tree

Tak dnes jsme opět na cestě. Protože jsem solidární tak jsme měli budíček až hodně pozdě dopoledne a opustili jsme Las Vegas po dálnici na jih až lehce před polednem. GPSka nám z neznámého důvodu tvrdila že dnešní 300 mílová etapa bude trvat 10,5 hodiny ale už jsme si zvykli ji nebrat tak úplně vážně. A přinejhorším ji zavřeme do almary. Teda do skříňky v autě.

Za Vegas jsme nabrali pekelně drahý benzín, přemýšleli jsme kolik tak jsem vzal za 35 babek s tím že na dnešek bude dost. Jak se později ukázalo, nebyla to tak úplně pravda:) Kousek dál jsme sjeli z dálnice a zamířili si to přímo skrz Mojave National Preserve na jih. Cesta byla parádní, asfaltka se táhla opět míle až na obzor a za 30 mil jsme potkali jedno auto, opraváře u železničního přejezdu. No a tak si jedeme a najednou cedule snížená rychlost a za ní hned další, Pavement Ends. V tu chvíli jsem úplně slyšel GPSku jak mi říká, vidíš, já to říkala.

Chvíli mi trvalo než jsem přesvědčil Jakuba že tohle fakt nebylo úmyslné, nicméně po všem co jsme už projeli se to nezdálo být tak hrozné, rezignovaně pokrčil rameny a já popohnal naše stádo ostruhami do neznámého terénu. Nakonec to tedy byla neplánovaná final dirt road. Pro jistotu jsem zapnul natvrdo 4x4, ze začátku to s námi dost drncalo ale po asi 20 mílích jsme vyjeli z hor do planin a cesta se změnila na asi 10 metrů širokou highway, vyhrábnutou bagrem v poušti, vystlanou uježděným pískem a absolutně hladkou. Zkusil jsem co to udělá s naším vozem a světe div se, valili jsme to tam 55-60 mil v hodině, úplně parádní jízda, cesta byla hladká a plná takových těch terénních vln tak to s námi bezvadně pohupovalo, no užíval jsem si to.

Takhle jsme překonali zbylých 30 mil a GPS konečně rezignovala a s každou ujetou minutou nám snižovala odhad dojezdu o 10 minut. Vyjeli jsme z rezervace, podjeli dálnici a hrdinně se vydali do zatím nejpustší části země jakou jsme viděli, Mojave Desert. Tam skutečně neroste nic, jenom pustá písečná planina. Projeli jsme městečkem Amboy, zastavili se v Roy's Café a napadlo nás, že bychom mohli stihnout Joshua Tree už dnes namísto zítra.

Takže jsme se stočili ještě víc na jih, projížděli jsme kolem solisek kde nechávají vypařovat vodu a sbírají sůl, v dálce viděli kráter dávno vyhaslé sopky a černou spálenou zem, prostě krajina jako z pohádky. Jedeme si takhle tou silnicí, zase jsme vjeli do hor a najednou za sebou slyším burácení několika Harleyu, kouknu do zrcátka, nikde nic a najednou se zpoza kopce, za námi, asi 60 metrů od nás a 1O metrů vysoko prohnala eskadra 3 helikoptér námořní pěchoty, CH-53E Super Stallion. Vyřítili se za námi vpravo, švihli si to nad námi přes silnici a pokračovali přízemním letem do údolí před námi. Jak jsme později zjistili, mají tu mariňáci výcvikové středisko a vzhledem k nehostinnosti krajiny tu asi trénují na Afghánistán.

Dojeli jsme do parku Joshua Tree, boudička na placení vstupného byla zavřená, tak jsme vjeli zdarma a tradá na focení kaktusů. Mají tu totiž takový zákeřný kaktus který se zapichuje a přichytává na svou obět, doporučuje se k němu ani nepřibližovat. Nejprve jsme si ale vychotili místní druh palem kterým se právě říká Joshua Tree. Moc pěkný to tam bylo. No a ty kaktusy, Kuba je provokoval obalem od čokoládové tyčinky a špičkou boty a nic, tak nevíme, dotknout se rukou jsme se radši neodvažovali:)

Tou dobou jsme už nervózně pokukovali po ukazateli benzínu, v nádrži jsme měli na max 100 mil a do našeho cílového města pouští to bylo 88 mil, taková akorát rezerva 12 mil nám zbývala:) Já si byl jistý že to zvládneme ale radši jsme na výjezdu z parku dobrali plnou nádrž ve městě, nadlábli se v pubu a vyrazili na noční dojezd do Barstow.

Tam jsme si ještě zašli na pivko do baru, jak se ukázalo byl to nějaký černošský bar, jejich rap jsme jim vypnuli hned a místo toho si na jukeboxu pustili pořádný hard rock. To už na nás pokukovali, pak ještě říkám, hele tady mají kulébr zadarmo a Kuba kde a já ukazuju na ceduli Pool free every day. Bohužel zrovna u té cedule stála skupinka asi 3 místních lokals, takže Kuba už se loučil se životem, že si budoou myslet že na ně ukazuju:) Omg, zabijou nás, vůbec na ně nekoukej, koukej se do země, teď si na ně ukázal, to jsme oba mrtví, ten černoch v recepci motelu to peče s nima, každej z nich má určitě dvě bouchačky, jednu ve slipech a druhou ve tričku... No sranda, já se tam chechtal a just si pustil další AC/DC... Nakonec nás vykopli až ve 2 ráno že zavírají.. no prostě prima večer:)

2010-05-27 Route 66 Day 22

Mléko

Horská dráha v hotelu New York - New York speciál

Protože pro mě to byl rozhodně jeden z hlavních zážitků, přináším vám speciální díl jen o ní.Je celá zabudovaná do hotelu NY a leze se na ní vnitřkem hotelu z obřího atria, kde se nachází uličky s malými domky a v každém domku je nějaká restaurace nebo obchod. Po schodech do části zvané Arcadia, což je herní ráj s asi stvkou herních automatů kde běží snad všechno. House of the Dead, Cop Police, Deadly Samurai, prostě všechny automatové pecky, kde máte v ruce bouchačku a s parťákem vyvražďujete zombie nebo teroristy. Pak tam mají růzmá auta, simulátory basketbalu no prostě všechno. Včetně křesla kde si sednete a ono vám dává elektrické šoky a ostatní si vás můžou fotit, lol.

A pak už je horská dráha. Vstupné bylo 14 babek ale co už. Jakuba jsem už musel docela táhnout, nechtělo se mu, ale šel. Samozřejmě jsem se ještě musel vrátit protože jsem si to chtěl natáčet na kameru a to mi zakázali. No, věděli proč. Takže zdržení a pak jsem ještě Kubu ukecal že půjdeme do té první řady která je úplně nejlepší.

Přijely vagónky, nastoupili jsme, zajistili nás přítlačnými držáky ramen, krku a hlavy a pasu a už se jelo. V tu chvíli už mě Jakub proklínal protože jsme pomalu stoupali do výšky asi 20tého patra. Vyjeli jsme na vrchol, před sebou 2metry kolejí, které se vzápětí ztrácely někde dole. Výhled na Strip byl úchvatný. A pak už to přišlo, ten pocit že stojíte na okraji propasti a sešup dolů asi o 40 metrů. Nabrali jsme rychlost přes 60 mil v hodině a už nás to hnalo tou dráhou.

Výjezdy nahoru, prudké klopené zatáčky, zvlněná dráha - prostě nahoru dolu nahoru dolu, parádní LOPING, ten pocit je super že jedete do kolejí a najednou vzhůru nohama, chacha. A dokonce tam mají i twist že jedete rovně a najednou vás to otočí v ose směru jízdy hlavou dolů, jedete tak a pak následuje poloviční zpětný loping. No prostě úžasný.

Já se celou dobu smál a chechtal, úplně se mi to líbilo. Ale musím ještě v LA zajít, snad budou mít v Universal parku ještě větší. No úplně mi to připomnělo hru Rollercoaster Tycoon 2 kde jsem stavěl horské dráhy a pak to testoval na lidičkách...:)

Mléko

Las Vegas

Po úžasné snídani jsem se vydal vzbudit Kubu a po odhlášení z hotelu jsme vyrazili na Hoover Dam. To je přehrada postavená kousek pod LV u Boulder City a svého času byla největší na světě. Prošli jsme se po hrázi a pohled to tedy byl úchvatný. Jenom vody bylo nějak málo, dobře 5O metrů pod obvyklou hladinou. Nad přehradou se ve skalách tyčí mostní konstrukce nového bypassu US 93, což je silnice vedoucí z LV na jihovýchod a která vede po přehradní hrázi. To je momentálně velmi nepraktické, neboť provoz je před přehradou sveden do jednoho pruhu a všechna auta projíždějí kontrolním checkpointem. Proto se staví obří most, aby se doprava zrychlila.

Pak jsme se vrátili do LV a zastavili se v místním největším obchodu Harley Davidson, kde si Kuba zkoušel snad všechno a taky si tam koupil konečně novou páku na moto. Já si tam zatím aspoň prolezl motorky.

Dojeli jsme na Stripe, což je druhá hlavní lokace LV a ubytovali se v hotelu New York. To je parádní hotel který imituje panoráma NYC, dostali jsme pokoj ve 41 patře v Empire State. Hned po ubytování jsme šli na rollercoaster který tu mají jako součást hotelu a to teda byla jízda. Báječně jsem si to užíval a maniakálně se u toho chechtal...:)

Odpoledne jsme si pak zašli do Harley Davidson Café na jídlo a vydali se prozkoumat město. Je to tu fakt obří a stihnout všechno se nedá. Tak jsme si aspoň prošli ty nejznámější hotely a kasina jako Treasure Island, The Mirage, Ceasar's Palace, MGM Hotel... Je tu toho fakt moc.

K večeru se u mě začala projevovat jakási averze a alergie na ty miliony lidí všude kolem, přeci jen po návratu z pustiny je to brutální rozdíl. A pak taky svou roli asi sehrálo to že neznám pravidla rulety a kostek, poker nehraju, takže jediné co mi zbývalo jsou automaty a to se prostě nedá hrát dokola. Nebo teda dá ale rozhodně jsem nechtěl dopadnout jako některé ty existence sedící za nimi:)

Já kdybych si mohl vybrat tak bych se nechal vysadit uprostřed pouště na skále, s termoskou kafe a čuměl bych na noční nebe a ty tisíce hvězd a poslouchal bych to ticho. Což je přesně to co by 99,5 % lidí neudělalo ale holt Klumpar je divnej což vědí všichni a já se za to nestydím:)

Takže jestli někdy budeme psát cestopisy, tak já se budu specializovat na ty pustiny a Kuba na města, ten to tu miluje, může tu oči nechat. O půlnoci se vypařil a šel na poker tak musím zjistit ještě jak dopadnul.

2010-05-25 Route 66 Day 21

Mléko

Den dvacátý a město hříchu

Dnes jsme si chtěli přivstat a opět nám to nevyšlo, z motelu, který byl mimochodem velmi slušný, jsme se dostali až kolem desáté, klasika. Na snídani jsme si zašli do již z večera vyzkoušeného podniku, Roadkill Café. Hlavní motto téhle stejkárny je „You kill it, we grill it“ a jako maskota mají kondora v kuchařské zástěře co má za pasem karotku a salát..

Po snídani jsme ještě prozkoumali Seligman, bohužel zrovna kolem 11 se tohle jinak tiché a ospalé město ocitlo pod náporem zájezdu z Kalifornie. Takže jsme si udělali pár foto a tradá na cestu. Káru jsem dnes kočíroval já a měli jsme před sebou celkem štreku, 299 mil. Hned za Seligmanem jsme se dostali na starou cestu, vedoucí daleko od dálnice a užívali si pohodovou ničím nerušenou jízdu. Kolem nás se táhla opět ta stejná poušť a step, tu a tam porostlá křaky a malými kaktusy. Tu a tam nám přes cestu přeběhl sysel a jednou jsem málem zajel sebevražednou veverku. Teda snad jenom málem, ono jak už jsme psali, tady sice je speed limit na dálnici která má naprosto luxusní povrch a je rovná chabých 75 mil (cca 120 km) ale na krajských a okresních cestách které jsou všechny stejně luxusní a mají na obou stranách 2 m odstavný pruh, je povoleno 65 majlí, takže cesta svižně utíká a moc manévrovat před zvířectvem se nedá…

Tohohle dne jsem určitě zlomil rekord, neboť jsem jel 35 minut aniž bych musel pohnout volantem. Na lokální cestě…. Celkem pohodová vyhlídková jízda, tempomat zapnutý, automat zapnutý, jednou rukou přidržovaný volant a nožičky pěkně protažené a relaxující. Minuli jsme další nekonečný vlak a dojeli do Kingmanu, který jsme chtěli jen projet když najednou Kuba huláká Zastav zastav, hned tady. Tak jsme zastavili u fajn restaurace a šli se podívat co to vlastně viděl. A pak jsem to spatřil i já. Aáááááááá. Shelby Cobra GT 500 ze šedesátých let… Aááááááááááááá. Vydržel bych tam stát půl dne a kochat se ale proběhlo aspoň focení a pak mě Kuba odtáhl do sousední stylové burgrárny, musel k tomu použít ovšem dirty trick kdy mi slíbil že se naobědváme. Tak jsem teda šel ale stejně jsem se hned ptal jestli mají smažené chilli cobry…

Dali jsme si zase klasický americký nášup, já si dal Chilli burger a Kuba si objednal Hot Dog, v mylné naději že to konečně bude něco malého. Dostal jsem talíř o velikosti servírovacího tácu a na něl obří burgr na housce, celý zalitý chilličkem a k tomu obří cibulová kolečka. Vůbec, ta cibulová kolečka jsou úžasná věc, dávám si je místo hranolků, jsou šetrnější na můj trávicí trakt. I když, já myslím že je stejně všem jasné že bych sežral cokoliv. Kuba dostal něco co by se dalo přirovnat ne k párku v rohlíku ale spíš tak k 15ti centimetrovému buřtu v bagetě. To celé zasypané hranolkama…

A pak už hurá na cestu, čekala nás 50 mílová etapa po prapůvodní cestě, pustinou a serpentinami přes záludné Black Mountains. Pomalu jsme stoupali do hor po silničce široké jen asi 4 metry, na jedné straně strmé skály a svahy, na druhé propast. Jel jsem pěkně pomalu abych svého spolujezdce nevyplašil, ale stejně mi řekl že teď by se mu hodil ten diazepam na uklidnění který jsme nevzali….:) Horskou silnicí jsme se dostali až do Oatmanu, kde se po ulici všude potulovali divocí osli a mezi nimi mumraj aut a turistů. Prostě OMG WTF!!! Následoval sjezd z hor do Needles a byli jsme v… Kaliforniíííí…. Pacific Ocean, here we come. Ale to ještě není náš cíl protože dnes se jede do Las Vegas.

Dálnice do Las Vegas byla snad nejnudnější cesta za celou dovolenou. Na sever, rovně jako podle pravítka, 2-4 pruhy, kolem nás nic než pustina. Zlatý tempomat. Už chápu proč mají amíci tempomaty a automaty už od konce 40tých let. Ty jejich velké vzdálenosti by se jinak překonávali dost nepohodlně. Jediným zpestřením po cestě byl obří billboard s reklamou na obchod se zbraněmi s nápisem TRY IT, GUN STORE, TRUE REAL AUTO a s obrázkem MP5ky. Tak jsme zapřemýšleli jestli si nějaký ten automat nekoupíme, už vidím jak bych si nechal sapíka balit na letišti do igelitové tašky jako cabin baggage, haha.

A pak už jsme dojeli, město hříchu se rozprostíralo před námi. Dojeli jsme do hotelu který jsme vybrali metodou pokus omyl a ubytovali se v luxusním hotelu na Downtownu za skvělých… 40 babek i s daní. Prostě další WTFOMG. Tohle je naše nejlepší a zároveň nejlevnější bydlení za celou dobu. A hned jsme vyrazili do víru hazardu a gamblingu. Je to neuvěřitelný, celé dlouhé ulice, jedno kasino vedle druhého, všude mraky lidí, snad miliony, MILIONY automatu, karty, rulety… Jako tomuhle se říká herna. Ale myslím že na tohle si člověk vyrobí závislost ještě dřív než na WoWko… Zdravím KoK a partu ze Vsetína, Trnavy, Ústí, Chebu a prostě všechny své ovečky z Čech, Moravy a Slovenska, už se těším až zase vytáhnu svého medvěda na raid!! Jestli teda bude ještě pro zestárlé a oprýskané GLko místo:))

Jako konzervativní hráč jsem naládoval do automatu dolarovou bankovku, zvolil na jednorukém banditovy 5 lajn po centu a vrhnul se na hraní. A světe div se, své dva prosázené dolary jsem rozmnožil na 5 babek, ou jé. Je to tu fakt jak z jiného světa, hrajete na automatu, pak zmáčknete tlačítko cash out a automat vám VYTISKNE papírek s čárovým kódem se kterým jdete k jakési pokladně a tam vám ho proplatí, prostě úlet. Kubasovi to včera moc nešlo, možná proto že jsem mu věnoval tričko s nápisem EPIC FAIL, které mi bylo moc malé…:)

Došli jsme ještě na Fremont Street což je centrum Downtownu a ten celý bulvár je zakrytý zakulacenou střechou která se skládá asi tak z několika milionů malých obrazovek. A na nich každou celou hodinu promítají reklamy na koncerty. Na té ulici která má dobře půl kilometru je asi tak tisíc reproduktorů takže vytvoří super prostorový zvuk. Když jsme šli poprvé, tak se najednou zablesklo a zahřmělo, úplně jsme se lekli co se děje, a byla to reklama na koncert Queen. Čuměli jsme na to v tichém úžasu, s otevřenou hubou a nevěřícíma očima. Na té půlkilometrové obrazovce se totiž promítal k té hudbě film, s různými animacemi, prostě WOWOWOWOWOWOW. Pak jsem se vrátil pro foťák a kolem půlnoci pro vás nahrál ve Full HD téměř 10 min video, George Thorogood and the Destroyers, což určitě neznáte protože nejste takový rockový maniaci jako já, nicméně tenhle týpek nahrál song Bad to the Bone… pořád nic? Tudutudududu… tudutudududu… Bbbbbaaad to the bbbone…. A na pozadí jede Arnold aka Terminátor na ukradnutém Harleyi… Jasněěěěě, jde o main song z Terminátora 2. A na tý obří obrazovce nad mojí hlavou burácel Bad to the Bone a proháněly se po té půlkilometrové highwayi kostry na motorkách, pronásledované hořícími kytarami… prostě ÚLET největší.

Já pak už byl úplně mrtvej, holt jsem ranní ptáče, tak jsem šel spát, zatímco Kubas šel hledat Black Jack. Jestli ho našel nevím, ale musím ho zkontrolovat kolik prohrál:) Teď je ráno, tohle píšu z hotelového bufetu kde mají snad tuny jídla, každopádně já vytuhnul u waflového baru a přežral jsem se waflemi politými horkými jahodami… Leze mi červená už i z uší a nosu:) No a teď se jdu podívat kde prohraju svých prvních dnešních 5 babek, chacha.

2010-05-25 Route 66 Day 20

Čágo,

Mléko co má místo očí dolarové bankovky

Den devatenáctý, takový flákací

Na dnešek jsme měli připravenu návštěvu Meteoric Crater poblíž městečka Williams. A protože se nám včera tak moc líbilo u Black Barts, rozhodli jsme se že tam dnes ještě zajdeme na lehkou večeři a přineseme vám foto.

Vítr tu fičel celou noc a ráno byla pěkná kosa, to jsem zjistil když jsem si vyrazil na pozdní snídani a kávu o desáté. Vyjeli jsme až relativně pozdě do Williamsu, který je v opačném směru než kam jedeme. Už chvíli po opuštění Flagstaffu se tak dívám na horizont a říkám že máme nějaký opar před sebou. To že to není opar jsme zjistili po asi 10 mílích kdy nás překvapilo odstavené auto se světelnou tabulí na které se střídali dva nápisy. SEVERE SAND STORM a ROAD CLOSED.

Nejprve jsme si mysleli že se to týká jen kamionů ale z omylu nás vyvedl policejní road block napříč I-40. Před námi zuřila doslova písečná vichřice a i těch pár mil před jejím okrajem bylo slyšet písek a kamínky hnané větrem jak bubnují do kapoty. Na obzoru se táhnul oblak písku dlouhý a široký asi 30 mil, vysoký pár set metrů. Ještě jsme vymýšleli jak to objedeme a projedeme ale nakonec jsme usoudili že to bude zavřené ne bez důvodu a raději jsme se vrátili do Flagstaffu.

Po cestě jsme se ještě stavili v nějakém místním parku, což budou v podstatě jediné foto z dnes jinak proflákaného dne. Ale co, je neděle a trocha nicnedělání je potřeba.

Na večeři jsme opět zašli do Black Barts. Dnes jsem pojedl lehce, dal jsem si Big Ceasar Salad a zakousl to Delicious Chocolade Cake. A pak už se jelo. Před námi bylo jen 90 mil které jsme ukrojili během dvou hodinek a dojeli do Seligmanu. To je takové malé městečko na Route, ubytovali jsme se v Historic Route 66 Motelu a zašli na pívo do Roadkill Baru. Už podle jména sympatický podnik:) Dali jsme si jejich točené Red Ale a zakousli to osmaženými papričkami jalapenos plněnými chedarem. Nakonec jsem tam málem zapomněl pas ale to samozřejmě nebylo pivem ale tím že jsem ho chtěl ztratit a zůstat tu... to je snad jasné ne... ???

Každopádně ale už vím co si dám na snídani... Nějaký čerstvý cheesecake a zakousnu to Buffalo Burgerem, hehe:) A potom... cesta do Las Vegaaaaas....

2010-05-23 Route 66 Day 19

Hezký večer případně hezký den pokud právě vstáváte.

Lehce opilé Mléčko

edit Kuba: Tak dneska došlo na první a snad i poslední komplikaci při naší cestě. Vichr nás trápil už při prohlídce Bryce a Grand canyonu, dneska asi situace kulminovala. V Česku se asi uzavření dálnice i okresek kvůli větrné a písečné bouři jen tak nedočkáme :). Krajnice dálnice plná odsta ených kamionů a aut čekajících na sklidnění počasí .. hold jsme se museli smířit s tím, že meteor crater budeme muset vynechat. Ale tak nevadí. Aspoň jsem si ještě jednou zašli do naprosto geniální restaurace Black Bart, kterou já (a předpokládám i Martin) považuju za zatím nejlepší podnik na Route. Klasickáý steak restaurant s dekorací cowboyského saloonu, pianista hraje na klavír, po place pobíhá 10 číšníků\servírek a naprosto plynule se vždycky jeden vyběhne na podium, zazpívá nějakou píseň a pak zase plynule přejde na obsluhování hostů. Každá cca 4. písnička je pak hormadná, kdy na podium vyběhnou úplně všichni, zazpívají a zase se rozeběhnout. Bylo úplně úžasné sledovat, jak jim to tam funguje. Přitom to nebyli žádní amatérští halekálci! Všichni měli krásně čistý hlas a prostě uměli zpívat. U jednoho číšníka, jehož hlas ohromil snad každého v sále jsme se až divili, proč dělá obsluhu v restauraci a nezpívá někde v opeře. No alesamozřejmě museli jsme Flagstaff opustit (ještěže nebyla dálnice uzavřena v obou směrech), dnes trávíme noc v moc pěkném motelu v Saligmanu a zítra nás už čeká Vegas baby!!!

Ranní edit by Mléko: Stále jsem zapomněl říct jednu věc... Už skoro měsíc tu chodím po hospodách a barech... a stále nesmrdím cigaretovým kouřem. Nekouří se nikde a dokonce si ani nepamatuju že bych někde potkal ve městě na chodníku někoho s cigaretou zapálenou. A nikde se tu nepovalují po zemi hromady nedopalků... Prostě super!

Den osmnáctý který byl celý Grandiózní

Dnes začnu poněkud nestandardně tím že řeknu že celý den byl prostě totálně dokonalý a grandiozní. Fakt, bez přehánění... Začal vlastně už včera, kdy jsem si dal královskou večeři, nejprve jako předkrm 7 křidýlek, potom salátek a nakonec 350g Prime Rib steak s bramborovou kaší s česnekovým parmezánem... Po tomhle nášupu jsem samozřejmě ani nesnídal ani neobědval.

Ráno jsem se probudil, plný jako bych právě snídal a kolem desáté jsme vyrazili. Dnešním cílem nebylo nic menšího než Grand Canyon. Kousek za Page jsme projeli asi 100 metrů vysokou dírou vystřílenou do skály a za ní se nám naskytl úžasný pohled do okolní krajiny do které jsme pak sjížděli snad 10 km klesáním.

Následovala totální vyprahlá pustina táhnoucí se 60 mil. Silnice vedla uprostřed ničeho a vichr přes ní hnal oblaka písku. A pak už jsme byli v Grand Canyonu. O češtině se říká že je to řeč košatá a bohatá ale ani s použitím svého jazyka mateřského se nedá popsat ta obrovská nekonečná velikost všude kolem, ještě nikdy v životě jsem neviděl nic tak velkého. Viditelnost byla přes 220 kilometrů a to všechno kolem nás co se zdálo být na dosah ruky bylo ve skutečnosti desítky kilometrů vzdálené. Stál jsem tam tak na okraji útesů, díval se dolů do kilometrové propasti, tam kde kdesi hluboko ve stínu skal hučela Colorado River a napadlo mě jediné přirovnání... Restaurant na konci vesmíru, Zafod Bíblbrox a Vír totální perspektivy. Přesně tak jsem si připadal já, usazený do Víru a má maličkost byla přesně uprostřed toho všeho...:)))

Bylo skutečně velmi větrno, všude visela varování před větrem a ten si v nárazech pohrával s turisty i jejich auty. I s naší Fordkou to házelo jako s dětskou hračkou. Při focení kaňonu jsem se musel zapírat nohama aby mě to neodneslo a dokonce jsme se dostali do větrného bombardování, kdy se přihnal vichr s mračnem prachu a Jakub nejprve dostal kamenem do nohy a hned vzápětí krabičkou od sandwichů, kterou ten vítr sebral bůhvíkde, do hlavy.

Po prohlídce kaňonu jsme se vydali na cestu na jih do městečka Flagstaff. Krajina kolem nás nevypadala vůbec jako Arizona, projížděli jsme hlubokými borovými hvozdy a prosluněnými březovými háji a nad námi se majestátně tyčil San Francisko Peaks s ledovou čepičkou. Pomalu se blížil konec dne a mysleli jsme si že to nejlepší již máme za sebou. Jak hluboce jsme se ovšem mýlili...

Konečně jsme dojeli do Flagstaffu a zjistili že je to město utopené v lesích. Stromy jsou tu všude a něco jako centrum byste tu hledali marně. Při příjezdu nás teda zarazilo nezvyklé množství odstavených kamionů ale ubytování jsme našli a protože jsme dojeli pěkně včas, vypravili jsme se na další parádní večeři. Tentokráte jsme zašli do místního saloonu Black Barts a to co jsme tam zažili, to bylo k neuvěření.

Nechali jsme se usadit ke stolu, kde si nás rozebrali číšnice, jedna nám nosila pití a druhá jídlo. Kuba si dal výborný burger se sýrem a houbami a já si dal opět nálož. Nejprve Tater Skins jako předkrm, což jsou opečené vydlabané půlky brambor, se šlupkou a plněné směsi slaniny, sýra a chilli papriček a to celé je zapečené. Podávají to se šlehaným tvarohem a je to taková luxusní verze brambor na loupačku. Pak následoval mini Ceasar salad a pak už přišla na řadu Baby Back Ribs.

Teď a tady musím říct že to byla nejlepší žebra v mém životě. Objednal jsem si Full Rack a dostal na talíři snad 35 cm monstrum, marinované v medu a bylinkách a krásně propečené. Jestli jsme někdy litovali že nemáme v restauraci foťák s sebou, bylo to včera. Nejlepší totiž nebylo to jídlo ale ta obsluha. Oni jsou to totiž zpívající číšníci a baví hosty svým zpěvem. U klavíru seděl kluk co tam hrál celý večer a číšníci se postupně střídali a chodili zpívat. Někdy dokonce hromadně a to jich tam pak bylo třeba i 10 na pódiu.

Bylo to prostě úžasně originální a přitom jednoduché. A ty zpívající číšníci a číšnice měli hlasy takové, že by jim je mohly závidět všechny české ušmudlané hvězdy a hvězdičky ze Super Star a podobných idiotských soutěží, zbledli by hanbou a šli skočit z Nuselského mostu. Vůbec člověk když tady v Americe vidí jak to funguje, každý kdo nás obsluhuje se na nás usmívá, směje se a žertuje, každých 10 minut se u nás zastaví obsluha a zeptá se jestli je vše v pořádku a jestli si dáme desert a když 5x řekneme že ještě ne, netváří se když se ptá po šesté otráveně. Mají tu totiž systém že se očekává že host nechá dýžko neboli tips a to je hlavní zdroj příjmů obsluhy, takže ta je přímo zainteresovaná na spokojenosti hosta a není jako u nás zdegenerovaná na pouhé nosiče jídla.

A tady v tom podniku, tady si k tomu ještě do kroku zpívají, smějí se u toho a baví je to. To co nedokázal posraný komunismus za 45 let, dokázali tady úplně obyčejně. A ještě jedna věc vás tu překvapí. Na lokál o rozměrech cca 30 x 30 metrů mají 5 číšníků a 4 číšnice plus klavírista plus dva barmani plus uvaděč ke stolům plus kuchyň. A vydělají si. Takže kdybych vám měl doporučit jeden podnik, jednu normální restauraci v Americe, je to v Arizoně v městečku Flagstaff a jmenuje se Black Barts, www.blackbartssteakhouse.com a rozhodně se tu zastavte.

Nakonec jsem se cestou ze záchodu seznámil s postarším pánem který se představil jako Jim a ptal se mě odkud jsem. A když jsem řekl Czech Republic tak úplně zajásal a říká My wife is Czech a ukázalo se že je to potomek imigrantů, druhá generace a úplně byli rádi že mě poznali. Byli to manželé kteří společně řídí kamion a zrovna byli na cestě z LA někam na severovýchod. Prozradili mi že tu stojí všude ty kamiony proto že Arizona zavřela dálnici I-40 kvůli větru...:) A když jsem jim řekl že to tady miluju a chtěl bych tu zůstat, tak mi Jim řekl ať jedu s nimi že mě naučí automechanikem... Už teď lituju že jsem to nevzal. Fakt, tohle je země kde bych chtěl žít. Určitě to není jednoduchý ale když si řeknu v duchu Amerika a pak ČR, vzpomenu si na všechny ty Zemany, Šloufy, Paroubky, Topolánky, Langery, Bémy a Rathy... tak je to jasné.

2010-05-22 Routa 66 Day 18

Mléko

Den sedmnáctý a Bryce Canyon

Tak, dneska jsem pánem foťáku já a Kuba kočíruje náš wagen (říká naší káře hanlivě Pussywagon a pokaždé když nás předjede nebo míjí Mustang tak říká, Vidíš taky jsme mohli takovým jet…) tak se těšte na nášup fotek. Po značně namáhavém ránu, kdy mě, jak už jsem psal, bolel snad celý člověk, jsme se vybelhali ven, uklidili náš vůz a vyrazili do Page pro něco na snídani a sehnat pro mě nějakou deku. No bez zastírání, samozřejmě jako na potvoru žádný Walmart ve městě nebyl a místní obchoďák byla spíš sámoška. Tak jsme si aspoň koupili tu snídani, každý z nás 4 kousky cheesecaku, protože jsme se samozřejmě nemohli dohodnout, jaké balení si koupíme napůl. Jakub preferoval spíš ovocné a já s čokoládou. Takže si každý koupil svůj balíček. Já k tomu ještě přibral 2 čerstvě obalené a osmažené kuřecí nožičky a ledové kafíčko. Snědl jsem to v pořadí nejprve cheescake a potom jako zákusek to kuře. Kubovi se už jen z té kombinace dělalo zle a natož z toho pořadí… poor boy :) Jako zpestření jsme tam shlédli scénku s teenagerem, kterého tam chytli při shopliftingu (krádež) a zavolali na něj fízla který hned přijel, na zadním sedadle pěkně vlčák…

Vůbec tady ta policie funguje. Prostě policista tu má RESPEKT a nikdo si nedovolí ani prd v jeho přítomnosti. Ne jako u nás kde na policajta každej ječí jakej je to kokot nebo ať jde do prdele… Takovým lidem bych doporučil to zkusit tady jednou… V tu ránu by byli venku z auta, obličejem na zem, ruce za záda a strávili by pěkně noc v chládku. A mohli by si stěžovat klidně až ve Washingtonu a stejně by se jim každý judge vysmál. Ale prostě funguje to tu, všude je čisto, za vyhazování odpadků z auta (littering je za 200 – 500 babek pokuty) a tím myslím fakt všude, žádné odpadky kolem silnic, žádné poházené igelitové tašky, nic. A všude tu mají krásné asfaltky, fakt i v místech kde projede jedno auto za půl hodiny tak je super silnice. Nalajnovaná… To jen u nás to nejde. Holt tady nestojí kilometr silnice milion. A policajti jsou super, dá se s nima normálně pokecat, když člověk potřebuje poradit tak vědí a ochotně pomůžou a žádné otrávené ksichty.

Takže back on road, vyjeli jsme na cestu, podél místní přehradní nádrže. Je neuvěřitelný, že v té vyprahlé pustině obklopené skalami je voda. Dokonce místní yacht resort na jezeře. No a po pár mílích nás čekala naše ultimate dirt road challange. To sice není Route 66 ale je to plných 46! mil po polní cestě v kaňonech. Jmenuje se Cottonwood Canyon Route a našel jsem ji na nějakém webu. U vjezdu byla obligátní cedule, že za mokra je cesta nesjízdná, ale protože je už týden v kuse slunko, tak jsme vyrazili. Zásobu vody jsme měli a to, že mě cedule varovala, že máme někomu říct kam jedeme, jsem radši řidičovi zatajil, hehe.

Cesta to byla naprosto úžasná, jeli jsme nějakých 75 kilometrů po nezpevněné cestě, nejprve pouští a pak jsme najeli do dokonalého kaňonu, skály byly krásně zbarvené a rozeklané a cesta se vlnila po jejich úbočí. Chvílemi byla úplně zavátá piskem, chvílemi posetá šedivou hmotou která tu zbyla po výbuchu sopky před milionem let, chvílemi drsně kamenitá a hrbolatá a za celou cestu jsme potkali jen asi 5 aut. Kolem cesty se vinul polovyschlý potok a kolem se pásly krávy. Prostě parádní výlet.

Jenom nevím co nám na naši Fordku řeknou v té půjčovně. Jsme totiž výborná partie. Za 2000 USD jsme obdrželi nové auto co mělo najeto 5000 mil a vracet budeme trosku. O geometrii kol si může náš mastodont nechat jen zdát, pérování a tlumiče jsme ztratili už dávno, kontrolku žádající urgentní výměnu oleje už při každém nastartování profícky ležérně odmačkáváme , na autě je snad půl tuny bahna, hlavně pod blatníky a ve dveřích a to už z toho nikdo nedostane, čelní maska a chladič připomínají pojízdný hřbitov hmyzu všech velikostí, střecha je posraná od ptactva a jako poslední přídavek je tlustá vrstva prachu který je snad všude v interiéru. V Cottonwood Canyonu bylo totiž hrozně prašno… A tím myslím hrozně. Vítr zvedal mračna písku ve formě malých sand storms, které chvílemi úplně zahalili cestu. Musíme pak rychle zablokovat kartu aby nám nepřišla účtenka na to všechno:)

Fordka každopádně tuhle etapou zvládla a vysloužila si naše uznání. Dokonce jsme na závěr projeli i brodem. Sjížděli jsme ke korytu řeky a já řikám, Hele Jakube, to vypadá že si užijeme i brod. Kuba se tak zašklebil že to snad ne, projeli jsme zatáčku… a byl tam. Nefalšovaný brod na délku snad 5 metrů. Hrdinně jsme ho projeli a pak hurá za naším cílem což byl Bryce Canyon.

Zaplatili jsme si pěkně vstupné sedmidenní protože kratší jaksi nemají a jako správní Amíci se vozili od jedné vyhlídky ke druhé. Tady je totiž všechno obrovské. Včetně parků. Rozhled z náhorní plošiny o výšce 2600 metrů dolů na rozeklaná skaliska a písečné útvary byl úžasný. Všude fičel vítr a nesl s sebou mračna písku a prachu. Dostal sem úžasný nápad že bychom mohli zkusit nějaký ten track mezi skalami. Tak jsme vyrazili ze Sunset pointu Jakub zkontroloval mapu a říká že to má 2 kilometry ta loop cesta. A já jak sem byl zblblej tak říkám že teda můžeme jít jen do půlky a pak se vrátit. Načež se na mě Kuba tak podíval a říká tak fajn, to jsou taky 2 km to jsi to vymyslel teda báječně. Načež jsme se tam začali maniakálně chechtat.

Vydali jsme se tedy mezi skaliska, pěkně po pěšině dolů. Výškové převýšení bylo asi 400 metrů. Zatímco dolů to šlo krásně, nahoru vůbec. Naše nohy ještě zničené ze včerejšího ježdění protestovaly ale nakonec jsme se vyštrachali zpět nahoru. Pak jsme se ještě projeli po parku, včetně zóny kde vane tak silný vítr a žene písek že všechny stromy tam byly mrtvé a uschlé, ohoblované pískem. No a pak už následovala cesta zpět do Page, píšu v autě, venku už zapadlo slunce a stmívá se, tak snad dnes konečně zvládneme ten steak už mám veliký hlad!

2010-05-22 Route 66 Day 17

Vaše denně čerstvé Mléko

Dva zkušení rangeři v koňských sedlech

You want it, you got it... Projížďka začala tím že nám indiánský náčelník vysvětlil že ať se nám stane cokoliv tak nejsou zodpovědní za nic...:) Pročetl nám papír že když se splaší kůň následkem poryvu větru, jiného živočicha, odrazem slunce, hlukem nízko letícího letadla, voláním jiného člověka atd atd, prostě výsledek toho že tady může každý žalovat každého... No ale prostě jsme to podepsali, helmu jsme samozřejmě nedostali a jelo se. Jako nechtěl jsem to říkat ale to co jsme projížděli...:) Jelo se po pěšině, na jedné straně třeba 40 m propast, pěšina se tam tak vinula mezi kameny a na druhé straně skála.. Nebo pak když jsme ve vyschlém korytě potoka přešli do cvalu, tak tam sletět na nějaký šutrák by taky bylo fajn:) Nebo to jak jsme se naučili otáčet na místě a řídit koně při sjezdu snad 15 metrového srázu kde jsme je museli řídit zig zag v tom svahu.... prostě jsou z nás experienced riders. Jenom to má malý háček v tom, že tohle píšu ráno, nohy nemám, záda nemám a o ruce asi brzo přijdu:) Ale jinak fáááákt super hehe.

2010-05-20 Projížďka na koních

Mléko

Den šestnáctý a projížďka po Monument Valley

Tak o vstávání o půl šesté jste už slyšeli od mého souputníka tak se můžu hladce přesunout k odjezdu z kempu. Po sbalení snad tuny bordelu a přerovnání celého auta jsme se vydali na cestu. Letmým pohledem jsem zkontroloval stav svého řidiče a zjistil že upadl do latergie a nevnímá. Pak mě ale uklidnil tím že mám začít panikařit až pokud se to stane za jízdy.

No když už jsme tam byli, zajeli jsme se podívat do toho indiánského parku u Chinle. Byl to takový malý Grand Canyon. Udělali jsme si nice photos a dojeli do Chinle na snídani u Burger Kinga. Připadal jsem si tam jako species na odstřel, celý BK plný indiánů a jen my dva bílý. Než jsme se najedli, žebral u mě nějaký indián dvakrát... Pak jsme se přesunuli k místnímu marketu kde jsem doufal že si koupím deku aspoň kdyby se opakovalo auto nocování. Deky tam neměli, zato tam byla výdejná dávek... Následovalo další žebrání a pak zrychlený odjezd. Ty indiáni tam fakt žijou nuzně a bohužel to jsou běloši kdo je do toho dostal. Bídná životní úroveň, mizivé šance na zaměstnání a celému Chinle dominuje Youth Correction Center. Holt každá země má své jizvy na duši...

Pro jistotu jsme vyměnili řidiče protože já byl po půl litru kafe ready. Cesta na sever ubíhala báječně a pomalu začínala ta pravá poušť. Všude byl už pěkně žlutočervený písek jemný jako samet a rostly tam kaktusy a křaky. Projížděli jsme kouzelnou krajinou skal, skalek a skalisek, některé byly bíle, jiné žluté a další červené. Dojeli jsme na sever do Utahu a zahnuli nazpět do Arizony, abychom si projeli tu snad nejznámější scenerii Monument Valley.

Pohled to byl parádní, všude červená poušť, červená skaliska a indiánské vesničky. Zastavili jsme auto a řekli si THAT'S IT! Dojeli jsme do Visitors centra, našli naše indiánské průvodce a obhlédli koníky. Kuba se sice na ty 4 hodiny v sedle moc netvářil ale nakonec jsme vyrazili. Projížďka byla úplně úžasná projížděli jsme mezi skálami, úžlabinami a pouští. Všude kolem se povalovala vyschlá skaliska, uschlé keře a mrtvé stromy. Prostě idilka při 30 stupních a s nebem bez mráčku. Nakonec to dopadlo tak že jsme tam cruisovali mezi skalama a kecali s indiánským průvodcem o drogách a chlastu, hehe:)

Když projížďka skončila, pochopili jsme co to znamená že naše prdel pozná středověk. Jak tu teď sedím v motelu na posteli, tak už asi nemám nohy, řekl bych že mi odumřeli. No ale tak abych to ukončil, z Monument Valley jsme dojeli 120 mil dál do Arizony do městečka Page kde jsme se ubytovali v osvědčeném Motel 6 a teď už tu jen tak zevlujeme nad americkou dáčkovou ghost story kde nevíme jestli to je horor nebo komedie.

Tak enjoy a dobrou noc případně dobré ranko.

2010-05-20 Route 66 Day 16

Mléko

Den 15 - cesta pouští

Středa byla ve znamení přejezdů Novým Mexikem a Arizonou. Vůkol už nebylo moc co k vidění, pouze poušťě a pustiny, fotek nekonečně rovných silnic až k horizontu máme už tisíc, takže jsme většinu času valili po dálnici. Přesto byl na programu jeden zásadní bod - návštěva Petrified forrest parku. Park se skládá ze dvou část. První tzv. Painted desert - kopce a skaliska erozí rozmanitě vytvarovaná a zabarvená. Druhá byl samotný zkamenělý les, tedy stromy které kdysi spadly někde do bahna a během tísíců let zmineralizovaly na totální šutr. Oboje byla velmi zajímavá podívaná, více ve fotkách. Oběd proběhl v mexické El Rancho restauraci. Já chtěl jen něco menšího, tak jsem si ze sekce předkrmy vybral hot wings. Jako kdo jako předkrm sežere 8 kuřecích křídel a pak pokračuje na hlavní chod, to teda nechápu .. asi nějaký průměrný Američan. Martin si objednal fajitas, neslo se to ve stejném duchu. Pánev velká jako medvědí tlapa plná masa a zeleniny, 6 placek, fazole, rýže .. no byla to bašta :). Po obědě už pak následoval jen přesun do našeho útočiště na noc - Chinle. Malinko jsme se obávali, jak to tady bude s ubytováním. Přecijenom jsme byli uprostřed pouště, Chinle byla klasická americká díra bez většiny řetězcových motelů. Opdoledne v Nevada visitor centre jsme ale byli pánem turistickým poradcem ubezpečeni, že ubytování nebude problém (pracoval tam 2 měsíce, takže mu zkušenosti určitě nechyběly), takže jsme se o náš nocleh nijak nebáli. Jako první jsme zamířili do Best Western - plný. To nás trošku rozladilo, ale pokračovali jsme k dalším dvoum hotelům, které se ve městě nacházely. U nich se ale vyskytl jiný problém jistě zcela náhodně shodná cena za pokoj pro dva - 114 dolarů + daň. To se nám zdálo za noc v takové díře uprostřed ničeho trošku moc. Objevila se ale ještě další možnost - nedaleký kemp. Byl zadarmo, měl záchody a uplatňoval klasické americké pravidla - no alcohol, no campfire, no noise (nevím, co tam teda ty lidi večer dělají). Po prohlídce padla volba právě na kemp. Ušetřených 65 dolarů na každého se vždycky bude hodit na steak. Navíc jsme s toutou alternativou počítali už při plánování naší cesty. I podle mapy není v těchto končinách žádné město, takže jedna noc strávená v autě nebyla nereálná. Právě proto jsme byli i na tuto alternativu připraveni .. tedy jeden z nás byl. Forda jsme briskně i po tmě přestavěli na pojízdnou ložnici. Kufry a víceméně všechno šlo na přední sedadla, zadní sedadla se sklopila a spolu s kufrem jsme měli tolik prostoru, že si tam i Martin mohl lehnout s nataženýma nohama. Problém byl jen v tom vybavení. Já měl svůj spacák a bylo mi fajn (až teda na ne příliš měkkou podlahu, kterou ani vystlání ručníkama a tričkama). Martinův plán na nocování v autě byl postupem času takovýto:
Týden před odjezdem - "Jo, vezmu si spacák"
Dva dny před odjezdem - "Nevezmu si spacák, pak si tam nějaký koupím"
V New Yourku - "Kašlu na spacák, kdyžtak se pořádně obleču, to bude ok"
Čtvrtek 5:30 ráno - "Hele Jakube nepojedme už? Mně je hrozná zima"
A tak jsme se po poloprobdělé noci sebrali po šesté vyrazili za dalším dobrodružstvím. Na to, co jsme měli v plánu, jsme se teda moc nevyspali :)

edit by Mléko:

Pche, já byl úplně připravenej, jenom jsem si nemyslel že na to auto skutečně dojde... A to briskní přestavení auta trvalo asi tak hodinu a půl, než jsme přišli na to jak se sklápí sedačky a opěrky na hlavu. Ještě že se na jednom místě v jednom kempu v Chinle sešli dva největší mozky celé planety... Jo a kdybych si vzal spacák tak nevím kam by se vešly všechny věci co si Kuba ponakupoval a nevejdou se mu do maleho kufriku...:) Ale jinak fajn den....!

2010-05-20 Route 66 Day 15

Spokojený Martin

Ještě jedna taková minutka, Roman Skála kdysi prohlásil že já jsem nejspokojenější a i tak se tvářím nad plným talířem dobrého jídla, tak pokud vám přijdu že se neumím usmívat, tak umím a here is the proof...:)

Zdroj Schránka

Šťastný Mlékař

Den čtrnáctý a cesta pouští

Dnes ráno jsem vstal jako ranní ptáče a vyrazil se podívat do centra Santa Fe. Jakub beznadějně spal a když jsem ho tahal z postele tak že prý mám jet sám...:) No tak jsem ho nechal vyspat aby neremcal že vstává dřív než do práce, nastartoval našeho Boha a vyrazil.

Santa Fe je cele složené z malých přízemních domků takže není moc fotogenické ale nějaké foto přeci jen mám. Je to spleť malých jednosměrných uliček a hlavní dominantou je katolická katedrála kde určitě násilím konvertovali indiány. Vůbec celé to město je v moci indiánů, nejsou tu vlastně žádné normální obchůdky, co dům to muzeum indiánské kultury, historie, indiánské šperkařství a nebo indiánský gift shop. Jako v každém klasickém USA městě jsou pak obchody a restaurace rozlezlé po předměstí. Už rozumím tomu proč když amíci přijedou k nám tak že jsou tak vyplesknutí. Prostě sednou si tu někde v 500 let starém domě v centru města a dát si na zahrádce pivo a večeři, to tu neexistuje...

Cestou zpět jsem doplnil nádrž našeho mastodonta, už nám klesla průměrná spotřeba ze 16 miles per gallon na 18.9 miles per gallon což je good. Pro změnu nám ale už dva dny vyskakuje na displeji Engine oil change soon a včera to definitivně napsalo Engine oil required. Zkusíme si zavolat do půjčovny jestli ho máme nechat vyměnit a zaplatí nám to ale má to najeto teprve asi 7000 mil takže těch našich dalších 1500 to snad ještě zvládne. No a nebo nám to v poušti napíše Engine critical failure, you should have change the oil, have a nice day... :)

Ze Santa Fe jsme jeli opět na jih a je úžasný pozorovat jak s každým ujetým kilometrem k jihu a každým metrem výšky dolů, se mění vegetace kolem silnice. Santa Fe je totiž vysoko, 2500 metrů nad mořem. Sjíždíme k hlavnímu městu NM, Albuquerque [Albekyrky], kolem se rozprostírá úrodnější krajina a nad Albuqurque se opět tyčí štíty hor. Zastavujeme v místním Macy's a já zjišťuju že sehnat tu džíny na mě bude problém. Zatímco já bych potřeboval úzké a dlouhé, nejlépe tak 33 na 34, oni tu mají všude velikosti pro jejich tlusté chlapce, většinou 34-38 na 30, prostě moc široký a krátký. No ale aspoň si kupujeme tolik potřebné boty do pouště.

Z Albuqurque jedeme historickou Route 66 dále na jih kde opět začíná vyprahlá zem, překračujeme suchou nohou Rio Grande, podobně jako Mojžíš na cestě z Egypta, akorát že on používal nějaké black magic dirty trics zatímco mi jedeme pěkně moderně po mostě:)

Vyjíždíme z aglomerace a začíná to. Vedro, horko, suchá prašná zem, i keře zmizeli. Vystupuju z auta a dělám fotky a ty 3 minuty jsou jako věčnost. Venku je snad 40 stupňů. Jedeme opuštěnou krajinou kde jen sem tam projede auto dobrých 30 mil, kolem nás se rozprostírá pustina, občas zpestřená rozpadajícími se skalami. Je to takové prázdné ale zároveň nádherné.

Konečně se blížíme k dálnici a máme pocit trochy civilizace. Pádíme kupředu v paprscích odpoledního slunce které se tak úžasně zakusuje do očí a sledujeme jak se cesta postupně zakusuje mezi skály a ta skaliska se kolem tyčí jako záseky nějakého obřího pluhu. A mění se. Z bílo hnědé barvy se pomalu ale jistě stává červená. Země pomalu ale jistě arizonovatí. Fotím si nekonečný vlak, táhnou ho 4 lokomotivy a má snad 2 kilometry, nechtěl bych čekat na červené...

Večer dojíždíme do Gallupu, asi hodinu jezdíme po místní haupt třídě a vybíráme motel, nakonec ještě skočíme do mexické restaurace a pak už good night.

Mléko

2010-05-19 Route 66 Day 14

Den 13 - Santa Fe

Ráno jsme vstali do našeho obvyklého počasí, tedy zataženo. Naši sousedi Češi nám řekli že oni měli týden krásně a mraky vidí poprvé... nevěděl jsem co na to říct. Dali jsme se tedy do kupy a vyrazili na naši jedinou dnešní zastávku, muzeum aut v Santa Rosa. Musím říct že ty bouráky co tam měli byly úžasné. Zatímco v Evropě se jezdilo hnusnejma malejma autama, tasy si jezdili jako kingové.

No a pak už jsme jeli, měli jsme to kousek, chabých 120 mil. První část naší cesty uběhla rychle po dálnici a pak jsme sjeli na menší silnici na sever. A za chvíli už se krajina začala vlnit, objevovali se pahorky a než jsme se nadáli, začali jsme vjíždět do hor. Před námi se tyčí monumentální štíty ještě teď v květnu zasypané sněhem a kolem nás je vyprahlá pustina s pláněmi a z nich vystupujícími stolovými horami.

Santa Fe nás opět překvapilo. Všechny baráčky jsou tu nízké, všechny mají béžovou barvu a takové ty ohrádky z uplácané hlíny:) Ubytovali jsme se v jakémsi místním motýlku Silver Saddle a protože nám zbývala spousta času, vydali jsme se dále na sever na návštěvu nějakého puebla. K naší smůle to jediné původní pueblo ze kterého zbyly trosky bylo už zavřené, takže jsme navštívili pueblo obyčejné, kde žijí indiáni. A to je prostě normální město a pueblo jen podle jména. Zalezli jsme aspoň do místního indiánského muzea a tam se pro změnu nesmělo fotit.

Tady jsou už vůbec všude rezervace a nesmí se tu normálně fotit. Takže fotíme buď z auta a nebo na odpočívadle u dálnice/silnice. Ještě jsme pak jeli kousek na blind na sever a sjeli ze silnice na místní komunikace a vyfotili si nějaké scenérie a pak už zpátky do Santa Fe.

Navštívili jsme místní prádelnu a snad teď máme dost čistého prádla na ty pouštní úseky. Sranda byla že Kubovi se sepral kus nápisu Cardinalls na jeho baseballovém tričku a mě se pro jistotu odpáralo kus nitě a na jednom tričku mám flek. Hlavně že tam všude mají nápisy že nejsou zodpovědní za nic...:)

No a večer jsme navštívili restauraci Cowgirl kde jsem si dal výborné chilli s papričkami a navrch jsem si dal jahodový dezert což byli jahůdky se sladkým přelivem z jahod a se šlehačkou a kouskem koláče... no mňamka.

Jo a asi budu platit pokutku za fotečku, cestou na pueblo jsem projížděl takovou sucks chaotickou křižovatku, najel jsem si tam na oranžovou šipečku a dojížděl jsem to na červenou šipečku. Takže mi to teď pořád vrtá v hlavě no ale asi si zaplatím no.. Tady totiž mívají na křižovatkách pro pruh pro odbočení doleva zelenou šipku kdy ještě protisměr stojí a pak je normálně volná zelená kdy odbočující dává přednost protisměru. A já si myslel že je to zrovna taková křižovatka a bohužel nebyla, když mi z té šipky oranžové skočila šipka červená, byl jsem dost překvapenej. Smůla no.

Ale jinak se máme fajn, dnes si jdeme koupit nějaké botasky do pouště a pak jedeme zase na jih. Tak čao,

2010-05-18 Route 66 Day 13

Mléko

Den 12 - Cesta na divoký západ

Přes všechno strašení chlápky s motorovou pilou a šílenými střelci na pickupech byl Texas úplně v klídku. Ráno jsme si pospali, doplnili síly a kolem 11 se vydali na cestu. Naše auto vypadá jako by projelo tankodromem ale aspoň se ztratíme v davu místních.

Počasí se zcela překvapivě umoudřilo a svítí sluníčko. Fuj to je ale vedro.... No takže jsme si projeli Amarillo, navštívili Cadillac Ranch kde jsou zakopané bouráky čumákem v zemi a rozhodli se že už je čas na snídani. Zajeli jsme proto do světoznámé stejkárny Big Texan kde jsme si dali stejk. Ale takový, jaký jste nikdo ještě nejedli. Kuba si dal 200g svíčkovou a já neodolal a dal si téměř 600gramový Big Texan T Bone.

Bylo to úplně báječné, úžasné a dokonalé. Masíčko bylo prorostlé tukem tak akorát jak to mám rád, opečené na povrchu, okořeněné a vevnitř medium rare. Krájelo se jako dortík a rozplývalo na jazyku jako čokoláda. Prostě báječné. 2 místní borci se pak pokusili pokořit místní challenge - sníst dvoukilový flák masa spolu s přílohou za méně než hodinu, aby to pak vše měli zadarmo. Už ale nevíme, jestli se jim to povedlo.

edit Jakub: Martin usnul spánkem spravedlivých, tak dnešní post dopíšu já. :)
Po stejčku jsme se odpoledne vydali dále na cestu. Ještě v Texasu jsme se zastavili v Midpoint Café, což je kavárna přesně uprostřed Route. Po dortíku následoval přejezd do nového stát a časového pásma - Nové Mexiko.

Je strašně zajímavé, jak se krajina počas cesty mění vyloženě z hodiny na hodinu u hranic států. Illinois byla zelená placka, Missouri už byly i kopce a stromy. Tam to vypadalo skoro jako někde kousek za Prahou. Texas byly nekonečné roviny a sáhodlouhé lány polí. Museli jsme jet dost často po dálnici, protože kolem v nekonečné planině už prostě nebylo co k vidění. No a v Novém Mexiku začala ta pravá příroda divokého západu. Opět dlouhé roviny, nízké keříky a stromky které už rostou spíš do šířky u země než do výšky, mezi tím pahorky, které jakoby někdo zasadil do země uměle. Kolem silnice rostou nízké kaktusy, zem je vyprahlá, všude se povalují kusy mrtvých stromů a uschlých keřů. Dokonce už jsme viděli náš první suchý košťál kutálející se větrem po silnici!

Města tu jsou strašně daleko od sebe, stále se jede nekonečnými rovinkami a cesta se jen klikatí mezi pozemky obtočenými ostnatým drátem. Takže i zde nebylo moc zastávek. Většinou jsme každou chvíli zastavili na krajnici kvůli fotce úžasné přírodní scenérie okolo. Akorát Martinovou specialitou jsou různé polňačky a naprosto nesjízdné cesty, kde původně zřejmě vedla R66 a kde se určitě nedoporučuje jet... samozřejmě my jsme jeli právě tudy. Jakožto i dnešní asi 5ti mílový úsek jasně označený značkou Dead end. "Jojo to je ono, tudy jeď," tak zněl pokyn navigátora Martina. Cesta to byla jako do pekla, pouze dva úzké pruhy pro kola plná děr a výmolů, všude okolo keře, planina a krávy, které čuměly na ty dva magory jedoucí cestou necestou. Ale i přes pár ďour projetých ne zrovna přiměřenou rychlostí (auto bylo koupeno nové někdy v 03\10 a až ho vrátíme, tak půjde rovnou na odpis) jsme cestu úspěšně zvládli a dojeli do Santa Rosy - našeho dnešního útočiště.

Klasická americká díra, kde i přes chcíplého psa mají na hlavní nákupní ulici McD, KFC, Subway, Wendy's, 4 čerpačky, 6 hlavních hotelových řetězců a zcela překvapivě žádný kostel. Už před cestou jsem se těšil, jak se vždycky ubytujeme a pak půjdeme někam do místního baru pokecat s natives. Nějak to tady takhle ale nefunguje. V nákupních oblastech, kde jsou většinou motely situovány prostě žádné bary nejsou, pouze řetězce restaurací, ke kterým se stejně musí jet autem, protože tady je prostě všechno strašně daleko. Rozhodl jsem, že prostě půjdem pěšo někam a konečně si dáme oba pivko, aby nemusel jeden řídit a pít jen limonádu. Samozřejmě toto rozhodnutí nebylo příliš šťastné. K doporučenému baru to byly asi 3 míle, trajdali jsme tam kolem půl hodiny, po okolí jsme určitě vzbudili neskonalý rozruch, protože tady pěšky nikdo nechodí a nejspíš jsme byli považováni za totální blázny na které bude nejlepší zavolat policii. Všichni okolo totiž do hospody jezdí autem nebo na motorce v tričku a bez helmy, to je ok a normální. Když jsme se konečně dotrmáceli do knajpy, tak nás servírka vítala se slovy, že my jsme ti dva, co šli pěšky .. už o nás hold vědělo celé město. Dali jsme si pivko, pizzu (která byla mimochodem tak úžasná, že svou bohatostí oblohy strčí hravě do kapsy všechny fancy pizzerie v Praze), kulébr a pak se vydali opět na tůru zpět k našemu provizornímu domovu.

Btw při odchodu z motelu do baru jsme viděli přijíždět auto s českou vlaječkou na značce, zabředl jsem s nima rozhovor a ukázalo se, že jsou to češi žijící v Americe, co se jen vrací z dovolené v Grand Canyonu ... svět je malý :)

edit by Mléko: Tak role se otočili, je půl osmé, já jsem svěží a Jakub... ještě chrápe. Takže jsem zase pánem noťasu!

Ty polní cesty jsou samozřejmě pečlivě naplánované, v knížce se sice píše not recommended, avoid when mudy atd ale to nás přeci nemůže zastavit. Být uprostřed ničeho a na míle ani živáčka je super.

No a večer jsme tu viděli konečně zátah policejní na živo. Šli jsme z hospody, po chodníku který tu mají ale po těch 20ti letech jsme asi byli první kdo po něm jde, proti nám se z kopce řítilo auto a už jsem chtěl říct že ten teda povolených 35 mil nejede když se za ním bliknul majáček a už ho bral policajt. Týpek radši hned zastavil a za chvíli jel okolo druhý policajt a ten mu hned jel na pomoc. Tady prostě i v noci ty State Troopers stále jezdí a patrolují.

2010-05-16 Route 66 Day 12

Foto aktualizováno

Takže, všude kde chybělo foto, je přidáno....

Den jedenáctý and the road to Perdition... sorry Amarillo

Tak, dneska mám naše stádo koní pod kontrolou já. Vyrážíme ráno z Oklahoma City v poměrně pohodové náladě a s klasický kombem. Tedy venku prší a Kuba ještě dřímá z ranního vstávání. Z waflí zase nebylo nic protože jsme chtěli co nejdříve vyjet z města.

Nad silnicí se drží mlha, vrcholky domů se ztrácejí v mlze. Už jsem si ale zvyknul. Projíždíme kolem Oklahoma Capitol, postaveném ve stylu starého Říma. Konečně vyjíždíme z města a směřujeme na starý Fort Reno. Krajina se už zase mění, z pahorků se stávají roviny a širé pláně. Ve Fort Reno si prohlížíme opravený důstojnický barák, bereme si letáčky o POW (prisoner of war) kempu z druhé světové války a valíme dál.

V malém městečku Weatherford se konečně stavujeme na snídani. Teda... ehm... opět maso:) Podnik se jmenuje Lucille's Roadhouse. Kuba si dal hovězí stejčík s bramborem a ja suprový hamburger s papričkama a cibulovými kolečky o velikosti dámského náramku na zápěstí. Posezení bylo úžasné, ve stylu 50tých let, milá slečna mi stále dolévala kafe a kofein v mozku mi už dával najevo že můžu bezpečně řídit.

Další naší zastávkou bylo Museum Route 66 v Clintonu. Bezvadně udělané, koupil jsem si tam další tričko a plechovou cedulku kterou absolutně netuším kam umístím. Ale co, hlavně že ji mám! S nápisem Arizona.... pěkně hnědo-červená.

Z cesty mám pocit že snad každý zaprděný amík má Mustanga, protože Mustangy tu jezdí všude. Prostě VŠUDE. To prostě shledávám absolutně nefér. Na rockovém rádiu které posloucháme rozdávají Mustangy na zavolání.

Krajina se mění, znovu, začíná být lehce zvlněná, nahlodaná erozí a všude už vykukuje červená půda. Řídí se krásně, cesta je pohodová, dokonce občas vykoukne slunce... Nevěřím prostě. Už ani nevím jak slunce vypadá.

V pozdním odpoledni ukrajujeme poslední míle Oklahomy a ve městě Eric zastavujeme dle Kubase u děsně známého baráčku. Tam nás vítají majitelé, bývalá hippísačka z Kalifornie a potulný hudebník - redneck z Oklahomy který jezdil po Route 66 asi 22 let. Hned se s námi dávají do řeči, paní je děsně milá, pán stále sranduje a krká a prostě chová se jako úplně klasický parádní redneck. Následuje ještě focení a na závěr nám zahrají svojí verzi Get Your Kicks on Route 66.

A pak už následuje... TEXXXÁÁÁÁS. Vítá nás cedule vítejte v Texasu, prostřílená snad všemi kalibry které znám včetně brokovnicí úplně na sračky, povalená a zrezlá v příkopu. Jakub mi zakazuje kdekoliv zastavovat a dostávám instrukci že pokud se za námi v téhle zemi rednecků objeví pick up s bandou ožralých týpků s puškama na kapotě, nemám se ohlížet na žádné speed limity a valit to po okreskách 90 majlí v hodině a modlit se že jim dojde benzín dřív než nám...

Nakonec to není ani zdaleka tak akční, až na to, že následuje další "old rare" úsek, který je jaksi bez betonu nebo asfaltu. Prostě jen polňačka. Zapínám 4x4 drive a jedeme. Auto pěkně proklouzává a smeká se, ale jedeme. Takový pohodový 8mi majlový úsek. Pomalu se stmívá a čeká nás ještě jeden blátivý úsek. Takzvaná Jericho gap. Dojíždíme na konec asfaltu a před námi je doslova bahniště s cca 15 cm vrstvou bahna. No, projíždíme a pomalu pokračujeme po cestě. Vyjíždíme na pahorek, před námi se rozprostírají pastviny s dobytkem a cesta sama se mění v černé bahniště. Raději to otáčíme a vracíme se. Přeci jen, nemáme off road. Jakub se zastavuje na malou a při nástupu do auta se maniakálně směje že tak zasraný auto ještě neviděl. Musím mu dát za pravdu, Pokud jsem ráno měl pocit že máme auto špinavé, musel jsem uznat že v porovnání s odpoledním stavem bylo úplně čisté.

Večer dojíždíme do Amarilla po dálnici a zakončujeme den tím snad nejúžasnějším burgerem jaký jsem kdy měl. V putyce zvané Coyote Bluff si dáváme světoznámý Burger from Hell s Chilli Chedar hranolky. Dobrota největší prostě.

Zítra nás čeká cesta směrem na Santa Fe, takj nám držte palce...



Mléko
btw. foto dohránz i u dne 9 a 10 :)

2010-05-15 Route 66 Day 11

Zeměpisný dodatek

Ještě mě napadlo pár věcí které jsem večer zapomněl, tak je teď rychle napíšu ráno. Teda ve skutečnosti si užívám to že má máme zase net a maskuju to tím že sem píšu vtipné plky ale pšt...

Krajina kterou projíždíme se pomalu ale jistě mění. Široké pláně Illinois jsme nechali dávno za sebou. To byla placka kde se jely stovky a stovky mil a ani kopeček. Missouri začalo podobně ale brzy přeslo do krajiny takové jakou známe mi. Zvrásněná, s kopci a pahorky, s řekami zaříznutými do údolí, vyhlídky do krajiny. Po kraťoučkém průjezdu Kansasem jsme se dostali do Oklahomy. Tady se krajina opět vyrovnala ale už ze země všude vyčuhuje ta charakteristická červená hlína.

Některé úseky Route jsou skoro až nudné, hlavně ty dálnice občas, i když oni prostě mají dálnici tam kde u nás by byla okresní cesta. Tak to tu prostě funguje. Jiné úseky jsou ale pro změnu parádní. Třeba v Missouri, jeli jsme po rovné silnici ale ta byla úžasně zvlněná, prostě takové to ježdění po vlnách, nahoru na kopeček a dolů do údolíčka a takhle třeba 15x na jednom rovném úseku. Pak ty staré kusy silnice, ty jsou krásné, opuštěná cesta kde není živáčka, jedeme po rozpraskané silnici, přejíždíme rezavé mostky ze 20. let, silnice se kroutí a krabatí, no paráda. A ty nezpevněné úseky, to už je jenom třešnička na dortíku, prostě polňačka kde je na prostředku asi 2m betonový pruh a na něm vrstvička rozdroleného asfaltu, právě tak aby tam projela Fordka model T, nebo pro jistotu jen polní cesta která tam je už asi 90 let, na člověka dýchne atmosféra dob dávno minulých.

Spousta měst kterými jedeme jsou napolovic ghost towns, opuštěné domy, opuštěná skladiště a opuštěné továrny, na polorozpadlých cihlových zdech oprýskané nápisy z dob dávno minulých, historická rezavá odstavená auta vyčnívající z dávno neexistujících garáží nebo prostě jen tak na ulici a celé to pomalu zarůstá vegetací. Příroda si bere zpátky to co ztratila. No a pak projedeme o pár ulic dál a dostaneme se do normálního města s lidmi a auty a životem.

Ještě k těm autům, tady v Oklahomě má snad každá rodina 4-5 aut, kdo má míň tak zřejmě jako by ani nebyl. Ale lidé jsou tu prostě prima, například v Kansasu jsme v obchůdku kde Kuba zastavil s tím že je to známý obchod potkali pár amerických důchodců kteří se hned zajímali odkud jsme. A z pána najednou vypadlo že jeho manželka je z Passau a že před pár lety byl v Čechách a na Rozvadově zažil zátah na vietnamské trhovce:) A pak že je svět velký..... Nebo paní která se stará o Route 66 stanici/restaurant 4 Women on the Road. Před touhle budovou je zaparkovaný odtahovací truck a přesně podle něj udělal Pixar/Walt Disney ve filmu Cars ten odtahový náklaďáček. Kuba je velký fanda tohohle filmu takže to tam celé prolejyáme ale já jsem spokojený... Paní mi uvařila zcela zdarma jako Route 66 Warriorovi obrovské čerstvé kafe, tak jsem si tak usrkával a tvářil se spokojeně...:)

V tomhle směru totální spokojenost, dobrodružství a vzrůšo co bude za další zatáčkou, snad jen to slunce mi chybí. Z toho šedivého nebe na mě padá splín a má chcát a chcát a chcát...

Taky jsem dostal email že mám psát víc o jídle, takže, prostě je super!!! Dávám si tu maso a maso a maso a pak taky deserty. Například včera na snídani jsem si dal Double Great Cheeseburger v restauraci Ku-ku Burger a ten byl tak veliký, že Big Mac by zezelenal hanbou a šel se shovat zpátky do krabičky. A ty různé sladkosti v restauracích... Nedávno jsem si dával čokoládový koláček (takový ten s tekutým čokoládovým středem) o velikosti Mount Blancu a k tomu samozřejmě 3 kupky zmrzliny. A dneska, dneska jsem si prosadil snídani ve Waflárně, takže to se našmáknu....

Hladové Mléko

Ještě malý dodatek by Mléčko

Zapoměl jsem říct že za těch pár dní mám pocit že Americe vládnou dvě věci. Za prvé auta, pokud možno co největší a za druhé kostely. Mě, jakožto zapřísáhlému ateistovi je to až odporné ale zase sledovat ty tisíce, fakt nekecám tisíce kostelů a před každým je taková ta cedule velká s vylisovanýma drážkama a na ni se nasunují písmenka a z nich nápisy jako Bůh vás opatruje, Bůh nese vaše břemeno, Zamaskovaný hřích je stále hřích atd, tak to je prostě síla. Včera u dálnice byl sloup vysoký asi 20 metrů a na něm billboard 3x5m a na něm nápis Road to heaven on NEXT EXIT, Jesus is the answer, to jsem čuměl. A dneska jsem čirou náhodou naladil křesťanské rádio kde jakýsi kazatel vysvětloval jak mají křesťané odmítat nevhodné návrhy nás paganů. Třeba když se ho někdo zeptá že "Hi I have a plan for a local bank and wanna do a break in 3 weeks, would you like to join" Tak má říct že No, I'm christian I cannot do that. Tak to jsme zbystřili pozornost a když se dostal k tomu že když mu někdo řekne "Hi, would you like to join a wife swapping party" tak má říct to samé, no tak to už jsme propukli v huronský smích. To mám dokonce nahrané když budete hodní... Tak dobrou, Kuba už tu chrápe, tak Mléko out a zase se ozvu. Pokud se teda nerozteču v tom dešti a vlhku...

PS Ta kabinka výtahu na Archu byla boží, super stísněná, pořád se klepala a nakláněla a přišel jsem si jako na cestě do nějakého tajného armádního raketového sila. Prostě úplně cool atmosféra 50tých let... Jako ve Falloutu :)

Z deště velmi zkyslé Mléko

Den 9.+10. - velké přejezdy

Dlouhé trasy, spousta zajímavých věcí viděných, spoustu lidí potkaných, spousta zážitků, které je až těžké všechny popsat. Chtěli jsme vstát brzy, protože čtvrteční trasa měla skoro 500 km .. jako většina našich předsevzetí i toto opět nevyšlo a vyrazili jsme až po půl desáté + jsme se pak dobrou hodinku proplétali ven ze St. Louis. Při pohledu na GPSku mě občas zamrazí, když počítá předpokládanou délku cesty 6 hodin, ale je fakt, že jsme na cestě za den i s přestávkami tak 10 hodin určitě. Každopádně po celé cestě je spousta drobných zastávek u zrekonstruovaných čerpacích stanic z 30. let, různý pomníků a pamětihodností nebo obřích soch, které používají podniky na zviditelnění nebo jsou na různých místech jako připomínka někoho\něčeho. Celé okolí města Stanton žije tím, že v okolí „působil“ Jesse James. Prohlídku jeskyní, které mu sloužily jako úkryt, jsme z časových důvodů vynechali. Zajeli jsme se podívat jen do voskového muzea JJ a přilehlého muzea starých hraček – oboje bylo bohužel zavřeno. Na chvíli jsme se zdrželi ve městě Cuba. Tam zřejmě neměli moc co turistům nabídnout a tak si vytvořili své vlastní lákadlo – na 12 domech (zatím) jsou vyobrazeny různé významné události, které se v historii udály. Také jsme si zde zašli kolem poledne na obědo-snídani. Chtěl jsem si dát něco lehčího, jakože si dám pak až pořádnou večeři, ale při pohledu do jídelního lístku se vše opět totálně zvrhlo. Martin si objednal uzená vepřová žebírka, měl to na talíři jako velký xylofon, já jsem si dal vzorkový talíř s žebírky, vepřovým a roštěnou … každé části bylo tolik, že by vydala skoro za samostatnou porci. No samozřejmě jsem to nesnědl a pak jsem se ani nemohl vyvalit ze dveří. V podvečer jsme čistě náhodou zastavili u nějaké zrekonstruované čerpačky, dokonce jsme ji nejprve přejeli a pak jsme se teda vrátili. Už z dálky nás vítal stařík, který repliku postavil. Pověděl nám vše o historii stanice, něco o sobě, ale dal nám i spoustu rad, kam všude se na Route podívat. Byl tak ukecaný, že už jsme se radši pakovali, protože bychom tam mohli zůstat až do tmy. Nejlepší bylo, když už jsme odjížděli, tak nás ještě zastavil, znova vytáhl z auta, někde z baráčku vytáhl českou vlajku a vyfotil nás s ní . Přesně takováto setkání jsou neodmyslitelnou součástí cesty po R66. Večer už jsme se pak jen ubytovali v moc příjemném motelu a zajeli si na večeři (už měli bohužel všude zavřeno, tak musel proběhnout Burger King).
Dnes ráno jsem se opět probudili do deštivého dne, přes noc byla bouřka taková, že se při hromech otřásal celý barák. Při naší cestě nám bohužel prší už třetí den v kuse. Mě to teda na dobré náladě nijak neubírá, Martin remcá pořád. Hned od hotelu jsme vyrazili do velmi zvláštního parku – Red Oak je vesnička, kterou si celou postavil místní umělec (prý do toho vrazil milion dolarů) a je plná jeho vlastích soch a výtvorů, tématických baráčků, starých aut a podobně. Vypadalo to tam úžasně. Škoda jen, že lilo jako z konve a jen jsme to tam projeli v autě a vše i z auta museli fotit. Následovala rychlá zastávka u slavného drive-inn kina v Carthage, opět v dešti. Na dnešní cestě bylo opět mnoho krátkých úseků po původní Route 66. Uzká silnice, často již nevyužívaná a zarostlá trávou, dnes okořeněná neustávajícím deště, takže jsme si občas připadali jako při průjezdu deštným pralesem. Zarostlá silnice, stromy z obou stran a do toho z obou stran valící se voda a hlína. Nejlepší bylo, když jsme projeli jeden takový asi mílový úsek a na konci byla cesta uzavřena, prostě bridge out. Takže jsme si pěkně dali zpátečku a jeli zpátky . Jiný úsek byl zase bez asfaltu. Prostě jen rašelina. V příručce R66 stojí, že by se mu měli cestovatelé vyhnout za vlhka, takže vzhledem k tomu, že počasí snad už ani horší být nemohlo, samozřejmě jsme tudy jeli. Nahodili jsme v našem Fordu 4x4 a cesta ubíhala jak po másle. Akorát teda auto změnilo barvu ze stříbrné na hnědo-červenou.
Dnešní pozdní snídaně proběhla opět po americku – hamburgery. Další ze navštívených zajímavostí byla modrá velryba ve městě Catoosa, obří „zlatá“ socha těžaře v Tulse nebo stará sýpka v Arcadii. Noc trávíme v Oklahoma city a před námi Texas a jejich motorové pily!
Btw nedílnou součástí naší cesty jsou takové ty malé zážitky a události, které perfektně dotvářejí atmosféru a náladu na naší cestě. Třeba včera jsme na dálnici viděli chlápka s velkým křížem na zádech, jak si v odstavném pruhu na dálnici kde každý včetně trucků valil 70 mil za hodinu někam štráduje. Z toho jsme byli tak vyšikovaní, že jsme to na nejbližším exitu z dálnice otočili, abychom si ho pořádně vyfotili a pak samozřejmě ještě jednou, když jsme to otočili opět do našeho směru. Prostě chlápek si šel svou vlastní křížovou cestu – Amerika :). Dneska jsme zase projeli nad přejetým skunkem (místní silnice jsou doslova malá jatka, není kilometr, kde by nebylo něco rozjeté) a jen ten přejezd nad zdechlinou zasmradil auto tak, že jsme pak jeli tři kilometry s otevřenýma oknama ….
Dodatek by Mleko:
Hrozně tu chčije, už asi třetí den a jestli bude:) i zítra tak slibuju že si to někdo škaredě odskáče, hádejte kdo… :) Fakt mě to sere Ten skunk fakt děsně smrděl… A v noci spím a žádný bouřky neslyším takže nevím co tu ten pán píše:) Když mě na lan party neprobudí 10 chlapů co tam huláká a paří Call of Duty tak mě nemůže nějaký thunderstorm rozházet. Jinak jsem tak utahanej že každý den lehnu a usnu i s televizí a světlem zapnutým.
Jo a pohledy jsme zase neposlali, haha, máme je koupene už z NYC, známky ze St. Louis a zase nic prostě.

2010-05-14 Route 66 Day 9

2010-05-15 Route 66 Day 10

Den 8. - St. Louis

Tento den se nikam nejelo a v plánu byla pouze prohlídka St. Louis. Nejprve jsme vyrazili do Museum of transportation obdivovat místní exponáty .. a že to teda byly kusy. Muzeum bylo orientováno hlavně na železniční dopravu, takže k vidění byly vagóny a lokomotivy všemožných tvarů, velikostí a stáří. Některé kousky by se klidně daly označit za hotové umělecké dílo, i když vážily stovky tun. Dále zde byla také hala s automobily, a třebaže bylo vystaveno pouze pár aut, našly se mezi nimi opravdové unikáty, jako např. automobil poháněný turbínou místo klasického spalovacího motoru. Po prohlídce jsme se zajeli zacheckovat do jiného motelu, který nám více vyhovoval pro ranní odjezd a pak hurá na prohlídku centra, resp. dominanty St. Louis – The Great Arch. Popsal bych ho slovy Simony Stašové z Pelíšků: „To ale muselo dát práce .. a přitom je to taková blbost“. V podstatě se jedná o 150 metrů metrů vysoký oblouk, který byl postaven jako pomník prezidentu T. Jeffersonovi, který se zasloužil o dobývání divokého západu a oblouk samotný symbolizuje právě jakousi bránu na západ. Pohled na něj byl dechberoucí. Hlavně při pohledu přímo pod ním se zdá neskutečně vysoký. V podzemí je umístěno muzeum o západu s videeom o tom, jak kolonizanti měnili s indiány půdu za kořalku, ale největší fígl je v tom, že v každé noze je výtah, kterým se dá vyjet až na vrchol, kde je vyhlídková plošina. To jsme samozřejmě nemohli propásnout. Já jsem akorát již od samého počátku tak úplně nesdílel martinovo nadšení, protože konstrukce oblouku není nijak široká a už jenom z představy stísněného prostoru výtahu mě braly mrákoty. No ale co už .. koupili jsme lístky, prošli obligátní kontrolou a už jsme čekali ve frontě na výtah. Tedy, transport na vrchol funguje podobně jako ruské kolo. Na zemi je u sebe 8 dveří, každé vedou do jedné kabinky pro max. 5 lidí a kabinky jsou přidělané na lano a tak pendlují nahoru a dolů. Jak jsme tak čekali, nervozita alespoň u mě stoupala, sám sebe jsem přesvědčoval, že to přece bude no problemo. Po chvíli kabinky přijely, dveře se otevřely … a bylo jasno. Do té jezdící rakve 1x1,5 metru, bez oken, kam bych se měl narvat s dalšíma 4ma lidma a jet 5 minut nahoru mě zaboha nikdo nedostane! I když se samozřejmě Martin začal při pohledu na moji zelenou barvu chechtat a tahal mě dovniř, sebral jsem se a šel si zpátky do haly pěkně sednout a čekal jsem, až si to tam prohlídne a přijede zpátky dolů. Foto budou přiloženy, pohled to musel být úžasný. V podvečer jsme se pak ještě lehce prošli po městě, nakoupili nějaké trička (oba jsme si jak jinak koupili špatnou velikost) a vydali se vstříc zlatému hřebu večera – na baseball!! Oblíbenost baseballu v Americe (a domácího týmu Cardinals v St. Louis) je patrná všude. Vlaječky, trička, čepice .. vše se prodává na každém rohu a každý místní má na sobě alespoň jeden kus oděvu s logem svého týmu. My už jsme měli naše trička vyměněná, takže jsme mezi domácí fans perfektně zapadli. Nezbytně dovybaveni pivem a nachos s chilli, jalapenos a chedarovým sosem jsem usedli na naše místa a hra mohla začít. Martin se sice v baseballu vůbec neorientoval, takže jsem mu v procesu vysvětloval pravidla a nevím, jestli se tam většinu času nenudil, ale mě se zápas podpořený atmosférou přímo na stadionu náramně líbil. Hra skončila v 10 a šupajdili jsme zpátky na parkoviště pro auto a na hotel, protože nás ráno čekla opět dlouhá cesta …

2010-05-13 Route 66 Day 8

Malý postřeh ohledně toho piva

Když jsme konečně dorazili z té prádelny tak jsme si na motelu dali do ledničky asi 6 piv a 5 vod. Dle Jakubova vtípku, abychom je tam jako mohli ráno zapomenout. Na druhý den jsme pak odjeli a při příjezdu do Museum of Transportation se na mě tak podíval a říka, Hele ty piva z té lednice si vzal jo? ....

Dnešní hromadný update

Bohužel jsme teď nějak nemohli aktualizovat blog, protože se nám nedostávalo funkčního připojení. Příspěvky si ale průběžně píšeme offline a teď jsme je až mohli nahodit, tak aspoň máte co číst :). Snad se to nějak zlepší ...

Den 7. - Springfield-St. Louis aneb poznáváme Ameriku

Druhý den našeho putování probíhal opět báječně. Dopoledne prohlídka Springfieldu a odpoledne přesun do St. Louis. První zastávkou byl místní hřbitov s hrobkou A. Lincolna. Klasika pro osobnost jeho velikosti – mauzoleum s katafalkem, miniatury soch Lincolna, jejíž originály jsou různě po státech, tabulky s texty o detailech jeho života atd. Zajímavé na celé akci bylo, že hrobka je umístěna někde uprostřed hřbitova a až k ní se dá normálně dojet autem. Není tu parkoviště někde před bránou, odkud by se pak k místu posledního odpočinku docházelo. Prostě cesta vede až k hrobce, jede se autem mezi hrobama až na parkoviště přímo u hrobky. To by bylo. Aby musel amík ujít 100 metrů navíc . Další zastávkou byla stará čerpací stanice spojená s muzeem, kde nás provázel úžasný snad 90 let starý chlapík, který kdysi na ještě funkční čerpačce pracoval. Ukazoval nám spoustu dobových předmětů a fotografií, pověděl pár historek … dokonce měl vystavenou i svou uniformu z 2. Světové války a pokud jsem to správně pochopil, tak se účastnil i vylodění v Normandii. No ale po prohlídce jsme museli dál. Poslední bod zájmu před odjezdem bylo malé policejní muzeum. Podle GPS jsme zhruba našli místo, kde se mělo nacházet, dokonce jsme zachytili i ceduli s nápisem u vchodu, ale zaboha jsme se k muzeu nemohli dostat. Jezdili jsme dokola jako paka a marně jsme hledali příjezdovou cestu. Za všechny ty nepovolené otočky na křižovatkách bychom na pokutách nechali minimálně jednu výplatu. Samozřejmě jsme se nakonec k muzeu dostali, ale když jsme chtěli dovnitř, tak kdo by to byl čekal – měli zavřeno. Při příjezdu nás ovšem zmerčila paní majitelová, a když jsme jí řekli, že jsme až z ČR, tak hned zburcovala manžela, aby nás pustil dovnitř a provedl nás tam. Pán – bývalý policista, který muzeum vedl – opět popisoval svou sbírku a celkově historii policejní práce. Nechyběly dobové uniformy, fotografie, zbraně (i podomácku vyrobené, např. něco jako pěstní klín, kterým zločinci oběti vyrazili oko lol) a nakonec i trojici policejních vozidel, která byla v užívání během posledního půl století. Největší klenot – Fordka někdy z roku 50. Sice chyběl, ale i tak bylo na co koukat. Po rozloučení a zastávce na snídani (známá putyka Cozy Dog – specialita je párek napíchnutý na špejli, ponořený do kukuřičného těsta a osmažený ve friťáku .. amíci jsou prostě blázni) jsme už pak uháněli dál po R66. Po cestě jsme jsme sice neměli naplánováno mnoho zastávek, ale určitě bylo co obdivovat. Nekonečná pole na naprosto ploché krajině státu Illinois, dobové úseky staré Route 66 ještě s původním rozpraskaným povrchem nebo kus tzv. brick road – tedy silnici poskládanou z cihel. To vše bez jediného kolem projíždějícího auta. Cesta touto úžasnou krajinou ubíhala velice rychle a brzy jsme se dostali k naší poslední zastávce – Henryho králičí farma. Henry, jakožto už taková ikona R66 nám pověděl vše o své největší lásce – králících, pověděl pár zajímavých historek a nakonec i doporučil motel na předměstí St. Louis spolu s prý dobrou restaurací. Když jsme opět vyjeli, moc trasy na tento den nám již nezbývalo a kolem páté jsme již byli v pokoji onoho doporučeného Apple Valley motelu. Motelek už zřejmě leccos pamatoval, malinko zatuchlý odér, oprýskaný sprchový kout, ale co bychom chtěli za 50 babek na noc. Celá oblast kolem, byl docela zapadákov – ošumělé baráčky, nedaleko trailer park (prostě lidi, co trvale bydlí v přívěsu nebo v unimobuňkách, pár obchodků a samozřejmě asi šestadvacet kostelů. Zdálo se, že už bude zbytek dne nuda, ale opak byl pravdou. Konečně jsme se alespoň trošku vžili do života natives. První úkol byl najít prádelnu, protože už nám docházely čisté spoďáry. Po doporučení v motelu jsme dorazili ke klasické americké loundry .. venku zaparkované samé dodávky a trucky (ničím jiným se tu v podstatě nejezdí) do kterých si obtloustlé americké matky skládaly své vyprané prádlo, takže jsme s naším mastodontním Fordem Explorerem dokonale zapadli. Uvnitř na jedné straně hromada praček, na druhé straně sušičky. Jelikož jsme samozřejmě neměli ani páru, jak to tam funguje, zbředl jsem do rozhovoru s postarší paní vedoucí a už začly lítat čtvrťáky jako na běžícím pásu. Půlhodinový prostoj jsme chtěli vyplnit drobným nákupem. V Americe vše funguje tak, že je určitá obytná oblast a čtvrť nákupní. Obytné jsou ty většinou jednopatrové (max dvoj) baráčky jeden vedle druhého, ulice do pravého úhlu, nikdo nemá kolem baráku plot. Nákupní jsou opět ulice do pravého úhle a mezi nimi hromady supermarketů, kostelů, drive-in fast foodů, drive-in bank (fakt!), zubařů, opraven (každá rodina má aspoň 4 auta, takže z 10 baráků za sebou jsou 4 ffoody, 1 opravna, 2 obchody, 2 kostely a 1 podnik typu banka, zubař, kadeřnictví, spa pro domácí miláčky atd.). Mno vypadá to skoro jako ulice na čerňáku. Jeden podnik vedle druhého všichni mají co největší a nejbarevnější reklamní poutač a jestli je to u nás jedna ulice, tak tady to jsou nákupní čtvrti velikosti českého okresního města. Vybrali jsme si tedy nějaký parkplatz a vyrazili do Dollar family obchodu. Jak už název napovídá – úplně všecko bylo vevnitř za dolar. Od papírových vlaječek po jídlo až domácí potřeby. Kopili jsme tedy za dolar chipsy, za dolar prášek na praní pro příště a za dolar miniaturní stativ na pochybné kvality. Poslední co chybělo, bylo pivo. To neměli v –dollaru ani vedle v K-Martu, protože alkohol je špatný, aaano a v normálních obchodech ho neprodávají, a tak jsme museli jako největší notoři hledat specializovaný obchod s alkoholem. Po příjezdu zpět k prádelně jsme dali prádlo sušit a měli jsme tak možnost debatovat nad dalšími nezvyklostmi této země. Všichni jezdí dodávkami nebo náklaďákama, jedno jak starý nebo plesnivý, hlavněže to má aspoň 2 tuny. Všude vlajou americké vlajky .. před domama na stožárech, na oknech, nálepky na autech atd. Skoro všichni jsou věřící a mají auta krom vlajkou oblepené rybama a samolepkami brojícíma proti interrupci. Oproti autům tu mají motorky v perfektní formě, ať už choler nebo superbike – vše jako nové, NIKDO tu za žádných okolností nenosí helmu, pěkně pohodička v tričíčku a sandálech a když nás pak skoro za tmy předjížděl maník na moto, který ještě k tomu ani nesvítil, tak to už nebylo co dodávat. Po dokončení akce Velké prádlo jsme se ještě vydali na večeři. Bar blízko stál za prd, takže jsme s opět vydali do komerční čtvrti. Náhodně vybraný nějaký franchizový grill bar – z jídelnu mi málem opět vypadli oči z důlků, příjemné prostředí, uctivá obsluha, vevnitř se nikde nekouří, jídlo výborné … Tahle země je prostě úžasná :)

2010-05-12 Route 66 Day 7