Den osmnáctý který byl celý Grandiózní

Dnes začnu poněkud nestandardně tím že řeknu že celý den byl prostě totálně dokonalý a grandiozní. Fakt, bez přehánění... Začal vlastně už včera, kdy jsem si dal královskou večeři, nejprve jako předkrm 7 křidýlek, potom salátek a nakonec 350g Prime Rib steak s bramborovou kaší s česnekovým parmezánem... Po tomhle nášupu jsem samozřejmě ani nesnídal ani neobědval.

Ráno jsem se probudil, plný jako bych právě snídal a kolem desáté jsme vyrazili. Dnešním cílem nebylo nic menšího než Grand Canyon. Kousek za Page jsme projeli asi 100 metrů vysokou dírou vystřílenou do skály a za ní se nám naskytl úžasný pohled do okolní krajiny do které jsme pak sjížděli snad 10 km klesáním.

Následovala totální vyprahlá pustina táhnoucí se 60 mil. Silnice vedla uprostřed ničeho a vichr přes ní hnal oblaka písku. A pak už jsme byli v Grand Canyonu. O češtině se říká že je to řeč košatá a bohatá ale ani s použitím svého jazyka mateřského se nedá popsat ta obrovská nekonečná velikost všude kolem, ještě nikdy v životě jsem neviděl nic tak velkého. Viditelnost byla přes 220 kilometrů a to všechno kolem nás co se zdálo být na dosah ruky bylo ve skutečnosti desítky kilometrů vzdálené. Stál jsem tam tak na okraji útesů, díval se dolů do kilometrové propasti, tam kde kdesi hluboko ve stínu skal hučela Colorado River a napadlo mě jediné přirovnání... Restaurant na konci vesmíru, Zafod Bíblbrox a Vír totální perspektivy. Přesně tak jsem si připadal já, usazený do Víru a má maličkost byla přesně uprostřed toho všeho...:)))

Bylo skutečně velmi větrno, všude visela varování před větrem a ten si v nárazech pohrával s turisty i jejich auty. I s naší Fordkou to házelo jako s dětskou hračkou. Při focení kaňonu jsem se musel zapírat nohama aby mě to neodneslo a dokonce jsme se dostali do větrného bombardování, kdy se přihnal vichr s mračnem prachu a Jakub nejprve dostal kamenem do nohy a hned vzápětí krabičkou od sandwichů, kterou ten vítr sebral bůhvíkde, do hlavy.

Po prohlídce kaňonu jsme se vydali na cestu na jih do městečka Flagstaff. Krajina kolem nás nevypadala vůbec jako Arizona, projížděli jsme hlubokými borovými hvozdy a prosluněnými březovými háji a nad námi se majestátně tyčil San Francisko Peaks s ledovou čepičkou. Pomalu se blížil konec dne a mysleli jsme si že to nejlepší již máme za sebou. Jak hluboce jsme se ovšem mýlili...

Konečně jsme dojeli do Flagstaffu a zjistili že je to město utopené v lesích. Stromy jsou tu všude a něco jako centrum byste tu hledali marně. Při příjezdu nás teda zarazilo nezvyklé množství odstavených kamionů ale ubytování jsme našli a protože jsme dojeli pěkně včas, vypravili jsme se na další parádní večeři. Tentokráte jsme zašli do místního saloonu Black Barts a to co jsme tam zažili, to bylo k neuvěření.

Nechali jsme se usadit ke stolu, kde si nás rozebrali číšnice, jedna nám nosila pití a druhá jídlo. Kuba si dal výborný burger se sýrem a houbami a já si dal opět nálož. Nejprve Tater Skins jako předkrm, což jsou opečené vydlabané půlky brambor, se šlupkou a plněné směsi slaniny, sýra a chilli papriček a to celé je zapečené. Podávají to se šlehaným tvarohem a je to taková luxusní verze brambor na loupačku. Pak následoval mini Ceasar salad a pak už přišla na řadu Baby Back Ribs.

Teď a tady musím říct že to byla nejlepší žebra v mém životě. Objednal jsem si Full Rack a dostal na talíři snad 35 cm monstrum, marinované v medu a bylinkách a krásně propečené. Jestli jsme někdy litovali že nemáme v restauraci foťák s sebou, bylo to včera. Nejlepší totiž nebylo to jídlo ale ta obsluha. Oni jsou to totiž zpívající číšníci a baví hosty svým zpěvem. U klavíru seděl kluk co tam hrál celý večer a číšníci se postupně střídali a chodili zpívat. Někdy dokonce hromadně a to jich tam pak bylo třeba i 10 na pódiu.

Bylo to prostě úžasně originální a přitom jednoduché. A ty zpívající číšníci a číšnice měli hlasy takové, že by jim je mohly závidět všechny české ušmudlané hvězdy a hvězdičky ze Super Star a podobných idiotských soutěží, zbledli by hanbou a šli skočit z Nuselského mostu. Vůbec člověk když tady v Americe vidí jak to funguje, každý kdo nás obsluhuje se na nás usmívá, směje se a žertuje, každých 10 minut se u nás zastaví obsluha a zeptá se jestli je vše v pořádku a jestli si dáme desert a když 5x řekneme že ještě ne, netváří se když se ptá po šesté otráveně. Mají tu totiž systém že se očekává že host nechá dýžko neboli tips a to je hlavní zdroj příjmů obsluhy, takže ta je přímo zainteresovaná na spokojenosti hosta a není jako u nás zdegenerovaná na pouhé nosiče jídla.

A tady v tom podniku, tady si k tomu ještě do kroku zpívají, smějí se u toho a baví je to. To co nedokázal posraný komunismus za 45 let, dokázali tady úplně obyčejně. A ještě jedna věc vás tu překvapí. Na lokál o rozměrech cca 30 x 30 metrů mají 5 číšníků a 4 číšnice plus klavírista plus dva barmani plus uvaděč ke stolům plus kuchyň. A vydělají si. Takže kdybych vám měl doporučit jeden podnik, jednu normální restauraci v Americe, je to v Arizoně v městečku Flagstaff a jmenuje se Black Barts, www.blackbartssteakhouse.com a rozhodně se tu zastavte.

Nakonec jsem se cestou ze záchodu seznámil s postarším pánem který se představil jako Jim a ptal se mě odkud jsem. A když jsem řekl Czech Republic tak úplně zajásal a říká My wife is Czech a ukázalo se že je to potomek imigrantů, druhá generace a úplně byli rádi že mě poznali. Byli to manželé kteří společně řídí kamion a zrovna byli na cestě z LA někam na severovýchod. Prozradili mi že tu stojí všude ty kamiony proto že Arizona zavřela dálnici I-40 kvůli větru...:) A když jsem jim řekl že to tady miluju a chtěl bych tu zůstat, tak mi Jim řekl ať jedu s nimi že mě naučí automechanikem... Už teď lituju že jsem to nevzal. Fakt, tohle je země kde bych chtěl žít. Určitě to není jednoduchý ale když si řeknu v duchu Amerika a pak ČR, vzpomenu si na všechny ty Zemany, Šloufy, Paroubky, Topolánky, Langery, Bémy a Rathy... tak je to jasné.

2010-05-22 Routa 66 Day 18

Mléko