Den jedenáctý and the road to Perdition... sorry Amarillo

Tak, dneska mám naše stádo koní pod kontrolou já. Vyrážíme ráno z Oklahoma City v poměrně pohodové náladě a s klasický kombem. Tedy venku prší a Kuba ještě dřímá z ranního vstávání. Z waflí zase nebylo nic protože jsme chtěli co nejdříve vyjet z města.

Nad silnicí se drží mlha, vrcholky domů se ztrácejí v mlze. Už jsem si ale zvyknul. Projíždíme kolem Oklahoma Capitol, postaveném ve stylu starého Říma. Konečně vyjíždíme z města a směřujeme na starý Fort Reno. Krajina se už zase mění, z pahorků se stávají roviny a širé pláně. Ve Fort Reno si prohlížíme opravený důstojnický barák, bereme si letáčky o POW (prisoner of war) kempu z druhé světové války a valíme dál.

V malém městečku Weatherford se konečně stavujeme na snídani. Teda... ehm... opět maso:) Podnik se jmenuje Lucille's Roadhouse. Kuba si dal hovězí stejčík s bramborem a ja suprový hamburger s papričkama a cibulovými kolečky o velikosti dámského náramku na zápěstí. Posezení bylo úžasné, ve stylu 50tých let, milá slečna mi stále dolévala kafe a kofein v mozku mi už dával najevo že můžu bezpečně řídit.

Další naší zastávkou bylo Museum Route 66 v Clintonu. Bezvadně udělané, koupil jsem si tam další tričko a plechovou cedulku kterou absolutně netuším kam umístím. Ale co, hlavně že ji mám! S nápisem Arizona.... pěkně hnědo-červená.

Z cesty mám pocit že snad každý zaprděný amík má Mustanga, protože Mustangy tu jezdí všude. Prostě VŠUDE. To prostě shledávám absolutně nefér. Na rockovém rádiu které posloucháme rozdávají Mustangy na zavolání.

Krajina se mění, znovu, začíná být lehce zvlněná, nahlodaná erozí a všude už vykukuje červená půda. Řídí se krásně, cesta je pohodová, dokonce občas vykoukne slunce... Nevěřím prostě. Už ani nevím jak slunce vypadá.

V pozdním odpoledni ukrajujeme poslední míle Oklahomy a ve městě Eric zastavujeme dle Kubase u děsně známého baráčku. Tam nás vítají majitelé, bývalá hippísačka z Kalifornie a potulný hudebník - redneck z Oklahomy který jezdil po Route 66 asi 22 let. Hned se s námi dávají do řeči, paní je děsně milá, pán stále sranduje a krká a prostě chová se jako úplně klasický parádní redneck. Následuje ještě focení a na závěr nám zahrají svojí verzi Get Your Kicks on Route 66.

A pak už následuje... TEXXXÁÁÁÁS. Vítá nás cedule vítejte v Texasu, prostřílená snad všemi kalibry které znám včetně brokovnicí úplně na sračky, povalená a zrezlá v příkopu. Jakub mi zakazuje kdekoliv zastavovat a dostávám instrukci že pokud se za námi v téhle zemi rednecků objeví pick up s bandou ožralých týpků s puškama na kapotě, nemám se ohlížet na žádné speed limity a valit to po okreskách 90 majlí v hodině a modlit se že jim dojde benzín dřív než nám...

Nakonec to není ani zdaleka tak akční, až na to, že následuje další "old rare" úsek, který je jaksi bez betonu nebo asfaltu. Prostě jen polňačka. Zapínám 4x4 drive a jedeme. Auto pěkně proklouzává a smeká se, ale jedeme. Takový pohodový 8mi majlový úsek. Pomalu se stmívá a čeká nás ještě jeden blátivý úsek. Takzvaná Jericho gap. Dojíždíme na konec asfaltu a před námi je doslova bahniště s cca 15 cm vrstvou bahna. No, projíždíme a pomalu pokračujeme po cestě. Vyjíždíme na pahorek, před námi se rozprostírají pastviny s dobytkem a cesta sama se mění v černé bahniště. Raději to otáčíme a vracíme se. Přeci jen, nemáme off road. Jakub se zastavuje na malou a při nástupu do auta se maniakálně směje že tak zasraný auto ještě neviděl. Musím mu dát za pravdu, Pokud jsem ráno měl pocit že máme auto špinavé, musel jsem uznat že v porovnání s odpoledním stavem bylo úplně čisté.

Večer dojíždíme do Amarilla po dálnici a zakončujeme den tím snad nejúžasnějším burgerem jaký jsem kdy měl. V putyce zvané Coyote Bluff si dáváme světoznámý Burger from Hell s Chilli Chedar hranolky. Dobrota největší prostě.

Zítra nás čeká cesta směrem na Santa Fe, takj nám držte palce...



Mléko
btw. foto dohránz i u dne 9 a 10 :)

2010-05-15 Route 66 Day 11