Den 12 - Cesta na divoký západ

Přes všechno strašení chlápky s motorovou pilou a šílenými střelci na pickupech byl Texas úplně v klídku. Ráno jsme si pospali, doplnili síly a kolem 11 se vydali na cestu. Naše auto vypadá jako by projelo tankodromem ale aspoň se ztratíme v davu místních.

Počasí se zcela překvapivě umoudřilo a svítí sluníčko. Fuj to je ale vedro.... No takže jsme si projeli Amarillo, navštívili Cadillac Ranch kde jsou zakopané bouráky čumákem v zemi a rozhodli se že už je čas na snídani. Zajeli jsme proto do světoznámé stejkárny Big Texan kde jsme si dali stejk. Ale takový, jaký jste nikdo ještě nejedli. Kuba si dal 200g svíčkovou a já neodolal a dal si téměř 600gramový Big Texan T Bone.

Bylo to úplně báječné, úžasné a dokonalé. Masíčko bylo prorostlé tukem tak akorát jak to mám rád, opečené na povrchu, okořeněné a vevnitř medium rare. Krájelo se jako dortík a rozplývalo na jazyku jako čokoláda. Prostě báječné. 2 místní borci se pak pokusili pokořit místní challenge - sníst dvoukilový flák masa spolu s přílohou za méně než hodinu, aby to pak vše měli zadarmo. Už ale nevíme, jestli se jim to povedlo.

edit Jakub: Martin usnul spánkem spravedlivých, tak dnešní post dopíšu já. :)
Po stejčku jsme se odpoledne vydali dále na cestu. Ještě v Texasu jsme se zastavili v Midpoint Café, což je kavárna přesně uprostřed Route. Po dortíku následoval přejezd do nového stát a časového pásma - Nové Mexiko.

Je strašně zajímavé, jak se krajina počas cesty mění vyloženě z hodiny na hodinu u hranic států. Illinois byla zelená placka, Missouri už byly i kopce a stromy. Tam to vypadalo skoro jako někde kousek za Prahou. Texas byly nekonečné roviny a sáhodlouhé lány polí. Museli jsme jet dost často po dálnici, protože kolem v nekonečné planině už prostě nebylo co k vidění. No a v Novém Mexiku začala ta pravá příroda divokého západu. Opět dlouhé roviny, nízké keříky a stromky které už rostou spíš do šířky u země než do výšky, mezi tím pahorky, které jakoby někdo zasadil do země uměle. Kolem silnice rostou nízké kaktusy, zem je vyprahlá, všude se povalují kusy mrtvých stromů a uschlých keřů. Dokonce už jsme viděli náš první suchý košťál kutálející se větrem po silnici!

Města tu jsou strašně daleko od sebe, stále se jede nekonečnými rovinkami a cesta se jen klikatí mezi pozemky obtočenými ostnatým drátem. Takže i zde nebylo moc zastávek. Většinou jsme každou chvíli zastavili na krajnici kvůli fotce úžasné přírodní scenérie okolo. Akorát Martinovou specialitou jsou různé polňačky a naprosto nesjízdné cesty, kde původně zřejmě vedla R66 a kde se určitě nedoporučuje jet... samozřejmě my jsme jeli právě tudy. Jakožto i dnešní asi 5ti mílový úsek jasně označený značkou Dead end. "Jojo to je ono, tudy jeď," tak zněl pokyn navigátora Martina. Cesta to byla jako do pekla, pouze dva úzké pruhy pro kola plná děr a výmolů, všude okolo keře, planina a krávy, které čuměly na ty dva magory jedoucí cestou necestou. Ale i přes pár ďour projetých ne zrovna přiměřenou rychlostí (auto bylo koupeno nové někdy v 03\10 a až ho vrátíme, tak půjde rovnou na odpis) jsme cestu úspěšně zvládli a dojeli do Santa Rosy - našeho dnešního útočiště.

Klasická americká díra, kde i přes chcíplého psa mají na hlavní nákupní ulici McD, KFC, Subway, Wendy's, 4 čerpačky, 6 hlavních hotelových řetězců a zcela překvapivě žádný kostel. Už před cestou jsem se těšil, jak se vždycky ubytujeme a pak půjdeme někam do místního baru pokecat s natives. Nějak to tady takhle ale nefunguje. V nákupních oblastech, kde jsou většinou motely situovány prostě žádné bary nejsou, pouze řetězce restaurací, ke kterým se stejně musí jet autem, protože tady je prostě všechno strašně daleko. Rozhodl jsem, že prostě půjdem pěšo někam a konečně si dáme oba pivko, aby nemusel jeden řídit a pít jen limonádu. Samozřejmě toto rozhodnutí nebylo příliš šťastné. K doporučenému baru to byly asi 3 míle, trajdali jsme tam kolem půl hodiny, po okolí jsme určitě vzbudili neskonalý rozruch, protože tady pěšky nikdo nechodí a nejspíš jsme byli považováni za totální blázny na které bude nejlepší zavolat policii. Všichni okolo totiž do hospody jezdí autem nebo na motorce v tričku a bez helmy, to je ok a normální. Když jsme se konečně dotrmáceli do knajpy, tak nás servírka vítala se slovy, že my jsme ti dva, co šli pěšky .. už o nás hold vědělo celé město. Dali jsme si pivko, pizzu (která byla mimochodem tak úžasná, že svou bohatostí oblohy strčí hravě do kapsy všechny fancy pizzerie v Praze), kulébr a pak se vydali opět na tůru zpět k našemu provizornímu domovu.

Btw při odchodu z motelu do baru jsme viděli přijíždět auto s českou vlaječkou na značce, zabředl jsem s nima rozhovor a ukázalo se, že jsou to češi žijící v Americe, co se jen vrací z dovolené v Grand Canyonu ... svět je malý :)

edit by Mléko: Tak role se otočili, je půl osmé, já jsem svěží a Jakub... ještě chrápe. Takže jsem zase pánem noťasu!

Ty polní cesty jsou samozřejmě pečlivě naplánované, v knížce se sice píše not recommended, avoid when mudy atd ale to nás přeci nemůže zastavit. Být uprostřed ničeho a na míle ani živáčka je super.

No a večer jsme tu viděli konečně zátah policejní na živo. Šli jsme z hospody, po chodníku který tu mají ale po těch 20ti letech jsme asi byli první kdo po něm jde, proti nám se z kopce řítilo auto a už jsem chtěl říct že ten teda povolených 35 mil nejede když se za ním bliknul majáček a už ho bral policajt. Týpek radši hned zastavil a za chvíli jel okolo druhý policajt a ten mu hned jel na pomoc. Tady prostě i v noci ty State Troopers stále jezdí a patrolují.

2010-05-16 Route 66 Day 12